Foto: Shutterstock

Mozek jako na pouti

Proudí k nám doslova nevysychající proud informací. Instagram, Facebook ani YouTube nemají nikde konec. Zároveň jsou barevné a interaktivní, čímž mozek dokážou zabavit na dlouhé hodiny. U obrazovky s online světem dnes průměrně trávíme až 4 hodiny denně. Zároveň se nesnižuje čas strávený u obrazovky televizní. Mozek si zvyká na snadný přístup nového, zajímavého a vzrušujícího. Háček je v tom, že od nás nedostává příležitost všechny ty nové věci kvalitně zpracovat.

Možná už se vám někdy stalo, že jste šly do postele s těžkou hlavou z dlouho nevyřešeného problému. Po ránu se jako zázrakem objevilo v myšlenkách nové řešení, které vás do té doby ani nenapadlo. Poděkovat můžete svému podvědomí. Je nejen úložištěm všeho, co jsme kdy zažily, ale v podstatě takovou naší soukromou tajnou laboratoří. Narozdíl od běžného denního vědomí dokáže vymyslet daleko hlubší a kreativnější souvislosti a přijít s úžasnými nápady. Dokáže to však pouze takové podvědomí, které prochází i chvílemi klidu, kdy do něj zkrátka nic nového neteče.

Závislost jako každá jiná

Náš mozek čelí online světu, který má všechny potřebné vlastnosti, aby v nás vyvolal hlubokou závislost. První z nich je intenzita. Mozek dostává tolik různých signálů ke zpracování, že na každém z nich stráví jen několik málo vteřin a hned zase směřuje k novému. Druhou je interaktivita. Cokoli, co s námi komunikuje a reaguje to na nás, je přirozeně lákavé. V prostředí sociálních sítí si mozek takové reakce ještě velmi snadno spojuje s pocitem, že jsou důležité, protože znamenají společenský úspěch. Třetím aspektem je opakování. Mozek se může spolehnout, že online svět bude přinášet stále nové, ale vlastně v něčem důvěrně známé podněty. To nás táhne znovu a znovu na ty samé stránky a online platformy. A poslední je odměňování. Mnoho webových stránek, na kterých dostáváme notifikace, zprávy či jiná upozornění, používá jeden velmi nekalý trik. Když je navštívíte, objeví se maličká obálka nebo zvoneček teprve pár vteřin po vašem příchodu. Je to krátká doba, která ovšem bohatě stačí k tomu, aby se ve vašem mozku vybudovalo napětí, zda nějaká “sociální odměna” přijde nebo ne. Stávají se z nás tak laboratorní myšky, které stláčejí páčky různých stránek, aby dostaly svou společenskou a intelektuální potravu.

Mgr. Alžběta Protivanská

To nejcennější, co máme

Představte si mapu, nad kterou se pohybuje světelná koule. Ta mapa je všechno, co jsme dosud zažily, různě uspořádané do systému dlouhodobé paměti. Ta světelná koule je naše pozornost. Putuje po mapě a přináší tak do vědomí uložené věci z paměti. Některé její části je těžší navštívit, protože jsou už podvědomé nebo zapomenuté. V jednu chvíli můžeme světlem naší pozornosti osvítit maximálně tři až pět věcí naráz. Následně se můžeme rozhodnout, že je navzájem zkombinujeme, aby vzniklo něco nového. Tomu se říká pracovní paměť, dá se chápat jako takový náčrtník naší mysli.

Mapa dlouhodobé paměti je tím jediným, co nám po prožití životních situací zbyde. Pokud na ní jsou vzpomínky uloženy ve vzájemném propojení a tudíž kvalitně, může si na ně světelná koule znovu a znovu posvítit. Jestliže jsou letmé, roztříštěné nebo po mapě ledabyle rozházené, světlo pozornosti zůstane bezradné a skončí u něčeho, co je krátkodobě zábavné. Třeba u videí koťátek.

Dobře propojená paměť je to nejcennější, co máme. Jenom díky ní můžeme vymyslet něco kreativního, něco nového se naučit nebo mít úspěšné vztahy. Zůstat v době chytrých telefonů zároveň chytrým člověkem vyžaduje dvě věci. První z nich je pečlivý výběr, jakou potravu mozku dáme. Výběr s vědomím toho, že všechno, co nasaje, se dostane do území dlouhodobé paměti. Tou druhou je pravidelný, ideálně každodenní, čas zcela offline. Může to být pohyb, vaření, relaxace nebo třeba meditace. Odpočinutý mozek vám takovou péči vrátí v podobě nových nápadů, osvěžujících myšlenek a hlubších zážitků.

Reklama