Iniciativa „Nemusíš to vydržet“. Studenti DAMU se bouří proti sexismu a vojenskému drilu

Foto: Shutterstock

„Domníváme se, že chování, které je na naší škole normalizované a považované za adekvátní, adekvátním není. Z různých důvodů dochází k diskriminaci studentů a studentek, ke zneužívání moci ze strany pedagogů a pedagožek, k nedobrovolnému překračování hranic a následné psychické újmě. Jde o problémy ve spektru od nevhodných sexistických a ponižujících poznámek až po šikanu a sexuální obtěžování; od zklamání a ztráty zájmu o obor až po vážná traumata a (psychická) zranění,“ uvádějí na svých stránkách Nemusíš to vydržet studenti.

Člověk, který nestudoval herectví nebo jiný umělecký obor si možná nedokáže dost dobře představit, jaká „škola života“ na budoucí umělce čeká. Sama jsem takovou školu navštěvovala, i když to nebylo DAMU. Jistě, že každá vysoká škola či univerzita znamená pro budoucí absolventy náročné studium a obsáhlé zkoušky. Ale postavíme-li k tradičnímu vysokoškolskému oboru do kontrastu přímo obor „herectví“, je třeba vzít do úvahy ještě jeden faktor. Na školách tohoto typu se pracuje nejen se znalostmi, ale především s emocemi, které se musí budoucí herec naučit dokonale ovládat. Málokdo si uvědomuje, že když herec podává jevištní výkon, musí vše odehrát na svých vlastních neuronech. Ať už miluje, vzteká se, trpí bolestí nebo umírá. A jeho nervový systém netuší, zda se to děje doopravdy nebo jen „na oko“. Ne nadarmo mají herci pověst podivných a někdy i trochu labilních lidí. Ale proč o tom mluvím. Vždy, když je ve hře práce s lidskou psychickou a emocemi, je třeba zacházet s nimi velmi opatrně.

Pozornost na poměry na DAMU přitáhnul už v roce 2011 absolvent katedry, zpěvák a muzikant Tomáš Klus. Klus sice není spojen s „Nemusíš to vydržet“, ale svou písní DAMUklův meč vnesl světlo do života studenta herectví.

Já osobně jsem měla doslova obrovské štěstí na pedagogické vedení hlavního oboru, tedy herecké výchovy. Ovšem ze svého doslechu, například z paralelních tříd znám mnoho případů, kde bylo zcela na denním pořádku, aby režisér křičel na své svěřence vulgární nadávky, mlátil je holemi anebo je záměrně ponižoval před třídou. Docela mě šokovalo, že někteří pedagogové praktikují „herecké cvičení“ jehož náplní bylo svléknout se před třídou a nechat si od ostatních spolužáků říct, co je na vašem těle ošklivého. Osobně nevidím žádnou spojitost mezi hereckou profesí a tímto druhem ponížení. Rozumím tomu, že herec je „prostitut těla i ducha“, ale je rozhodně třeba vždy zachovávat důstojnost studentů.

S čím jsem se ale v praxi setkala já sama bylo nevhodné sexuální chování. Vyslechla jsem si, že dívky jako já dotyčného pedagoga rozrušují a vzhledem k tomu, že je dle svých vlastních slov, díky chladné manželce sexuálně frustrovaný, nedělá mu dobře dívat se na to, jak chodím oblečená. Jiný a poměrně známý režisér mi zase narovinu řekl, že pokud budu teď chvíli hodná já na něj, zajistí mi hlavní roli, a tak podobně. I na toto nepřípustné sexuální obtěžování se iniciativa snaží upozornit.
 
Iniciativa „Nemusíš to vydržet“ si dala za cíl upozornit na nevhodné zacházení se studenty a zároveň nabízí těm, kteří to potřebují pomocnou ruku. Studenti, jenž za tímto projektem stojí mimo jiné zorganizovali protestní performance před budovou DAMU, kde přednesli svoje stanovisko a vybídli i další spolužáky, aby se neváhali třeba i anonymně svěřit se svými zkušenosti.

Dostalo se jim podpory od mnoha známých absolventů a také od Divadla Na Zábradlí. Na svých webových stránkách divadlo uvádí: „Zneužívání moci, sexismus, šikana, nebo sexuální obtěžování do demokratické společnosti, na akademickou půdu, ani do divadla nepatří. Porušování základních lidských práv a svobod nelze skrývat za výukovou či uměleckou metodu. Divadlo Na zábradlí proto podporuje studentskou iniciativu Nemusíš to vydržet! a doufá, že i díky ní přestanou být podobné praktiky normalizovány jak na půdě DAMU a JAMU, tak i v jiných uměleckých kolektivech a institucích.“

Veřejně své zkušenosti sdílel také herec Ivan Lupták, jenž je absolventem této katedry. „Nastoupil jsem na DAMU v roce 2006. Byla to vysněná škola a považoval jsem to za zázrak, že jsem se na tak prestižní školu dostal. Na rozdíl od střední školy, kde jsem vnímal od pedagogů značný odstup od studentů, jsem byl přesvědčený, že na této škole bude přístup určitě diametrálně jiný. A hned po imatrikulaci začalo přicházet jedno zklamání za druhým. Od počátku studia jsem ze strany pedagogů cítil chlad a nepřístupnost, jako by mezi námi stála pomyslná tlustá zeď. Někteří se nás dokonce jali vychovávat, jako bychom byli na druhém stupni základní školy, což mi přišlo dost nepatřičné a vlastně i potupné. V prvním ročníku jsem z jejich úst často slýchal, že některé z nás budou určitě vyhazovat, protože je nás příliš. V tu chvíli jsem se tím, proč nám to říkají, nezabýval, ale okamžitě to ve mně vyvolalo strach. Obecně jsem se bál na škole, jakkoliv projevit, především na hodinách herectví, protože zejména na nich panovala dusivá a nekreativní atmosféra. Čím dál tím víc jsem nabýval přesvědčení, že ten nadbytečný a následně vyhozený budu já. Strachuplné byly hlavně hodiny zpěvu. Tato disciplína mi nikdy nešla, ale věřím, že je-li pedagog citlivý a dokáže-li studenta správně motivovat a probudit v něm radost z dané činnosti, ať už je to cokoliv, zpěv, tance či herectví, jde to mnohem líp. Můj učitel zpěvu mě však od prvopočátku ponižoval, při zpěvu křivil obličej na znamení, že se to nedá poslouchat a jednou, to mě dorazilo, uprostřed písničky zaklapnul piano a řekl mi, ať odejdu, protože ho z mého zpěvu bolí hlava. Během hodin se vyptával na mé spolužáky, kdo jaký je, co kdo dělá mimo školu, zda někdo například nebere drogy. Nesnášel jsem hodiny zpěvu, bál jsem se jich a před každou takovou hodinou jsem měl stažený žaludek. Nejhorší ale bylo, že o tom s nikým nešlo mluvit,“ uvedl mladý umělec.

Foto: Profimedia

Neobvyklá nejsou při studiu herectví ani fyzická zranění, mnohokrát jsem sama zažila, že pedagog vyžadoval po studentech nebezpečné cvičební prvky zcela bez jištění. Asi si říkáte, že není nic jednoduššího než odmítnout, ale v takovém případě vás čekal vyhazov. Napřed z hodiny, pak z předmětu, a nakonec možná i ze školy. Na naší škole byly následkem tohoto počínání zcela běžně vyvrknuté kotníky, zlomené nosy a podobně. Například já jsem byla nucena podstoupit lékařem předepsanou rehabilitaci krční páteře poté, co jsem spadla na hlavu.

Moje sestra vždycky říká, že tohle řemeslo by měli dělat jen lidé, pro které je to posláním a životním stylem. Lidé, pro které je „kumšt“ svatý. Pokud se chcete stát hercem, připravte se na to, že vaše ego půjde stranou i na to, že tato profese vám doživotně zasáhne do všech odvětví vašeho soukromého života. Stojí to za to a nikdy bych neměnila. Ale i přesto si myslím, že je zcela nezbytné hledat rovnováhu mezi pevným pedagogickým vedením budoucích herců a systematickým ponižováním.

Zdroj: Nemusíš to vydržet!