Další den vyjíždíme ve vypůjčeném autě na obhlídku ostrova. Zamotáváme se v uličkách hlavního města Denpasaru, náhodně se dostáváme k městskému muzeu a jdeme na jeho prohlídku.

Když konečně vyjedeme z města ven zamíříme ke chrámu Tanah Lot. Je postaven na skále na pobřeží oceánu a cesta k němu se při přílivu zalévá vodou. Vlny oceánu se tady tříští o skály. Plašíme kraby putující po pobřeží a jdeme se podívat na jedovaté hady do skalních dutin. Potom jedeme do malé vesničky, u které je Opičí les.
Jde s námi průvodce a asi díky němu nám opice neublížily.

Když vám makak skočí na rameno a začne vás tahat za vlasy, máte chuť na něj sáhnout a nějak ho ze sebe setřást. To ovšem ty potvůrky nemají rády. Nesahat! Pokud opici nedráždíte a nechytáte, neublíží vám. Jejich tlapky jsou měkkoučké, ale zakončené drápama. Rozdáme opičkám pár banánů a projdeme lesem, v jehož středu je polorozpadlý opičí chrám. Tma přichází brzy, cesty jsou málokdy značené, takže se vydáváme zpět k hotelu. Po cestě si ještě prohlédneme typicky balijský chrám Taman Ayun.

Další den opouštíme toto nádherné místo a letíme zpátky na Jávu. Tentokrát přistáváme ve městě zvaném Surabaya. Odtud jedeme asi 2 hodiny do hor, do vesničky zvané Bromo Cottage. S větší nadmořskou výškou přibývá chladu a my na sebe navlékáme všechno naše oblečení. Takovou zimu jsem v tropech ještě nezažila. Ubytováváme se v chatičce, večeříme a sledujeme krátký kulturní program – dvě tanečnice nám předvádějí indonéský tanec. Počasí je špatné, je zima a mlha, tak si myslím, že ze zítřejšího východu slunce, kvůli kterému budeme vstávat už kolem třetí hodiny ráno, nic nebude.

Spát jdeme brzy a už ve čtyři vyjíždíme na horu Penanjakan do výšky asi 2 700 metrů. Přijíždíme ještě za tmy a klepeme se zimou, protože je tak 10 stupňů nad nulou. Za chvíli už se nebe začíná zbarvovat, první žlutooranžové šmouhy se ukazují na východě a ze tmy se vynořují vrcholky okolních hor. Pak se začne prodírat slunce a my v údolí Tenggeru rozeznáváme kráter aktivní sopky Bromo, vedle něj vyhaslé sopky Batok a v dálce vidíme nejvyšší činnou sopku Jávy – Semeru, vysokou 3 676 m. Pohled do údolí je úchvatný. Najednou vidíme, jak Semeru vybuchuje, není nic slyšet, ale z kráteru se začal valit dým, který vítr pomalu rozfoukává. Po patnácti minutách následuje další výbuch, a pak další……

Nasedáme do džípu a řidič nás veze do údolí Tenggeru, což je výbuchem zničený rozsáhlý kráter, jehož dno je pokryto pískem. Říkají tady tomu „Moře písku“. Míjíme hinduistický chrám ve kterém se jednou ročně konají oslavy, při kterých jde průvod kmene Tenggerů ke kráteru sopky Bromo a vhazuje do něj obětiny – živé slepice a mince, aby si získal náklonnost bohů. Vysedáme na úpatí sopky Bromo. Tady už čekají domorodci a lákají turisty na hřbety svých malých horských koní. My se ale ke kráteru vydáváme po svých. Lávový písek a prach víří kolem nás a zalézá přes oblečení až k tělu. Cesta nahoru je dost namáhavá, vzduch páchne sírou. Nejlépe vybaveni jsou Japonci, kteří si okamžitě přes nos a pusu nasazují roušky. K samotnému vrcholu vede 250 schodů. Odtud je vidět na dno kráteru, ze kterého vychází sirný dým. Zkouším jít po okraji kráteru, ale pěšina se zužuje a mne přepadá závrať. Sopka ve mně vyvolává zvláštní pocit. Země, po které chodím, žije asi nějakým svým vlastním životem, nezávislým na nás lidech, kteří ji obýváme.

Musíme se vrátit do vesničky v horách, která se opět utápí v mlze. V chatce se nějak snažíme očistit od prachu a balíme si věci. Čeká nás dlouhá cesta z hor zpět do Surabaye na letiště a návrat domů.

Reklama