Navštívila jsem Jávu a Bali ještě v době „klidu“, kdy mezi sebou neválčili muslimové a křesťané, některé z ostrovů nebojovaly o nezávislost, nehrozily žádné atentáty ani prapodivné choroby.

Letím s mými dvěma spolucestovateli do bývalého hlavního města Yogyakarty. Tam se nás ujímá průvodce a veze nás k hinduistickému chrámu Prambanan, jehož stavba započala v devátém století. Brzy byl ale chrám opuštěn, začal chátrat a byl rozebírán. Jeho kameny byly použity především ke zpevnění políček, ale také ke stavbě jiných chrámů. Už z dálky jsou vidět proti modré obloze mohutné kamenné věže.
Chrámy tady nevypadají tak jak jsme zvyklí, nejsou zděné, jsou to do sebe poskládané opracované kameny. Po okolí se kupí hromady šutrů, jsou to pozůstatky malých chrámů, které teprve čeká rekonstrukce. Hlavní částí komplexu jsou tři chrámy zasvěceny Šivovi, Bráhmovi a Višnuovi. Uvnitř jednoho z nich nacházím i sochu mého oblíbeného Ganeši se sloní hlavou, Višnuova syna.

Po prohlídce míříme k snad nejznámějšímu chrámu Indonésie – Borobuduru. Cestou se ještě zastavujeme v místní restauraci na oběd. Jsou pro nás připraveny úžasné lahůdky. Ani nevím co jím, ale všechno chutná skvěle a navíc v restauraci hraje živá hudba! Klepání na hudební nástroj gamelan je moc příjemné, ale když se k muzikantům přidá zpěvačka, začíná být produkce po chvíli nesnesitelná. Její kvílení nás popožene v jídle a my pokračujeme v cestě.

Jedeme kolem rýžových políček, hrnčířských dílen, palmových hájů a malých vesniček. Vysedáme před rozlehlým parkem, který je plný místních lidí, snažících se turistům prodat všemožné zboží, hlavně korálky, trička a předraženou vodu. Prcháme před nimi a stoupáme do mírného kopečku, na jehož vrcholu je obrovský chrám.

Historie jednoho z divů světa a největšího budhistického monumentu na světě je obklopena tajemstvím. Není jisté, kdy byla započata jeho stavba, ale odhaduje se na osmé století. Na stavbu byla použita sopečná hornina z okolních řek. Kameny do sebe byly skládány pomocí zářezů a zoubkování. S příchodem islámu ve 14. století byl chrám pozapomenut. Aby Borobudur nepotkal stejný osud jako Prambanan a nebyl rozebírán, zasypali jej budhisté pískem a hlínou. Když byl v 19. století znovuobjeven a prozkoumáván, rostly na jeho terasách stromy. Indonésie se potom dostala pod nadvládu Holanďanů a ti byli lhostejní k javánské kultuře a historii.
Borobudur je v místech častých zemětřesení a hustých dešťů a díky těmto vlivům se pahorek pod ním začal sesouvat a chrám rozpadat. Až v roce 1973 začala rozsáhlá rekonstrukce pod záštitou UNESCO, pahorek byl zpevněn, chrám rozebrán, jednotlivé kameny očištěny a znovu sestaven. Borobudur je vybudován ve tvaru pyramidy (na leteckých záběrech vypadá jako obrovská mandala). Ve spodní části je 6 čtvercových teras. Procházím některé z nich a obdivuju reliéfy vytesané do kamene. Reliéfy prvních tří teras znázorňují výjevy z každodenního života prostých lidí, peklo a ráj. V dalších patrech zobrazují reliéfy Budhův život, jsou zde také Budhovy sochy, hledící do krajiny. Poslední částí jsou tři kruhové terasy jež odpovídají stádiu, kdy člověk dosáhl dokonalosti. Na těchto terasách jsou zvonovité stupy, ukrývající sochu sedícího Budhy. Vrcholek tvoří 16 metrů vysoká stupa opět ve tvaru zvonu. Celé místo vypadá tajuplně, zvlášť Budhové v dutých stupách, na které je možné si i sáhnout – prý to přináší štěstí.
Je odtud nádherný rozhled na okolní hory a rýžová políčka. V 5 hodin odpoledne se celý komplex uzavírá a my musíme jít. Park už se téměř vyprázdnil, pomalu odcházíme, náš průvodce se od nás vzdálí a jde se pomodlit. Jako správný muslim se modlí pětkrát denně.

Přes trávník k nám míří jeden z prodavačů, chceme před ním utíkat, ale když zpozoruju co nese v rukou počkám na něj. Má nádherné panenky – loutky na divadlo Wayang. Neodolám a jednu si kupuju. Cestou zpět na letiště, se zastavujeme v batikové dílně. Žasnu nad zručností, se kterou místní vytvářejí nádherné obrazy hýřící barvama.

Večer odlétáme na Bali, kde se jen přesuneme z hlavního města Denpasaru do hotelu a jdeme spát. Až ráno si prohlížím, kde to vlastně jsme … v ráji. Opravdu, to co vidím kolem se jinak nazvat nedá. Procházím se komplexem hotelu, což je krásná zahrada plná květin, sošek bůžků a démonů, malých oltářků, ke kterým po ránu nosí místní lidé obětiny – ovoce, rýži a květiny. Obyvatelé tohoto ostrova jsou většinou hinduisté.

Na odpoledne si domlouváme potápění. Jsem ovšem zděšená z toho, jak je Indický oceán studený, což mne odrazuje od jakéhokoliv čvachtání se v něm. Mám ráda teplotu vody odpovídající čerstvě zalitému kafíčku.

A jaké to bylo další dny na Bali? - Pokračování ve čtvrtek 24. 4 v 00:00.  :-)

Reklama