Všude se o tom mluví, je to už takové klišé. Všude na škole je přeci individuální přístup běžný – snad proto, že se to dnes nosí.
Ano, individuální přístup patří mezi základní principy současného vzdělávání.
Jak se na školách realizuje a co to vlastně individuální přístup znamená? Co si pod tím představí rodič a co učitel?
Někteří učitelé se obhajují tím, že ve třídě s třiceti žáky není individuální přístup možný. Je samozřejmě obtížný a pro učitele náročný. Ne však nemožný.
Ráda bych se zeptala vás, čtenářek magazínu Žena-in, rodičů, kteří vodí své děti do škol, co si představíte, když řeknu, že učitel uplatňuje individuální přístup. Co by vlastně měl dělat, jak k dětem přistupovat, jak konkrétně by jej měl podle vás realizovat.
Zajímají mě vaše zkušenosti, ale také vaše představy o tomto pojmu.
Vaše příspěvky pište buď do diskuze pod tento článek nebo na e-mail. Z došlých příspěvků sestavím článek doplněný tím, co skutečný individuální přístup znamená a jak by měl být na školách (zejména těch základních) realizován.
Je to další krůček v informovanosti rodičů a možnosti ovlivňovat vzdělávání dětí, potažmo kvalitu učitelské práce a škol.
E-mailová adresa je: marketa.brenikova@zena-in.cz
Nový komentář
Komentáře
lumpici: Ale v tom by právě měl spočívat ten individuální přístup učitele - že bude vědět: tahle holčina má takový a takový problém a v hodině se nehlásí ne proto, že je líná, ale proto, že je to nad její možnosti. Jinými slovy - individuální přístup nemusí být nezbytně něco, co by pančelku zdrželo nebo víc zaměstnalo¨.
Je mi jasné, že takové děti nejsou výjimkou. Na naší škole je taky výjimečná situace v tom smyslu, že se jedná
o výběr /šikovnější a nadanější/ dětí ze základních škol.
V současné době jsou děti s různými obtížemi při učení integrovány do běžných tříd, což se mi zdá báječné, ale neodpovídá tomu jejich počet ve třídě.
Jsem moc ráda, že patříš / patříte mezi rodiče, kteří se dětem věnují, mám často opačnou zkušenost. Mnozí rodiče si myslí, že vše musí děti zvládnout ve škole a je vinou učitele, když jejich potomek něco nezvládá.
Na mě se děti můžou taky vždy obrátit s otázkou nebo zopakováním látky, ale nemohu to vždy řešit v hodině, protože jsou tak rozdílní, ty rychlejší by se nudili / a vždy honem rychle pro ně vymyslet něco smysluplného, to taky nejde vždy/... Proto máme konzultační hodiny, "otevřené dveře"
o přestávkách a po vyučování.
Emo, jenome jsou děti, které právě nezvládají pracovat samostatně, prosadit se. Mám takovou dceru doma. Chodí do 7.třídy. Do páté byla v mikrotřídě, tam na ně měla učitelka čas se jim věnovat, děti věděli že se na ní můžou kdykoliv obrátit a ona jim všechno vysvětlí znova. Jenomže pak mikrotřída končí, při přestupu na druhý stupeň můžou děti buď jít jako integrované do klasické třídy, nebo do zvláštní školy. Tam odešlo dost dětí. Dcera zatím zvládá klasickou třídu, ale vím že to co má naučené, je hodně díky tomu, že se s ní stále učím. Je dyslektik, dysgrafik, dysklalkulik, hypoaktivní, denně se učíme spolu, ve škole si píše výpisky jenom na papír, až doma je společně přepisujeme do sešitu, aby si to mohla občas číst, nahrávám jí učivo na kazety, děláme různé referáty .....
Když se učitelka rozhoduje o její známce a má to mezi dvěma známkami, tak se přikloní k té horší, protože má napsáno pasivní v hodinách. Prostě není na to, aby se přihlásila. Evka
Učím na osmiletém gymnáziu češtinu a němčinu, jsem třídní
v sekundě - 7.třída, kde mám 31 žáků. Zkuste v hodinách přistupovat ke všem individuálně, samozřejmě včechny své studenty znám podle jména, koníčků, pamatuji si jejich sourozence, nadání. Vím, kde mají nedostatky, kde zapracovat.
V tomto směru se snažím pomoct. Ale hlavním předpokladem je, že budou chtít i oni.
V němčině je situace jiná, skupinky po 10-17 studentech jsou ideální. Mluvím s každým během hodiny několikrát, máme na vše víc času. Jen mám pocit, že čím déle učím, jsou hodiny kratší a kratší.
Na druhou stranu mám zkušenost z naší partnerské školy
v Německu - také gymnázium - kde se vyučují jazyky
z kapacitních a finančních důvodů ve skupinách po 20-30 studentech.
Souhlasím se sarume, studenti se musí naučit pracovat samostatně, komunikovat se spolužáky a učitelem, prosadit se. Nemůžou stále jen čekat, až je někdo vyvolá, nebo je někam popostrčí / ať učitel, nebo rodič/