Vstupní brána a budovy byly postavené mezi palmami, keři ibišků a jasmínů. V soumraku zahradu osvětlovaly světlušky a velcí černí ptáci se vznášeli od větve k větvi a šelestili křídly.
V hlavní budově kongregace, což je řeholní katolická instituce, mne přivítala asi dvacetiletá indická dívka, Brigita, oblečená v bílé sárí, černé vlasy uvázané v copu.Uvedla mne do nádvoří s fontánou, které vedlo do pokojíku s prosklenou verandou do zahrady.
Zde mne přijala vedoucí polská lékařka paní Pyz.
Obě ženy mne uvedly do mého nového pokoje s oknem na otevřenou verandu.
Místnost byla spojená se studenou sprchou.
Sprchování je důležité v leprostanici v ochraně proti infekcím.
I přes ochranu hustou moskytiérou, se mnou pokoj sdílelo mnoho moskytů, nacucaných mojí krví.
Bez rozlišení jsem proto zabíjela vše, co lezlo, ze strachu před nákazou a kousnutím hmyzem.
Zde jsme společně povečeřely čírí, což je vařená rýže a hrášek a pili vodu z místní studně.
Brigita byla asistentka paní Pyz a často ji v jednáních zastupovala.
Paní Pyz doprovázela vesnická fenka Sonja, různě míchaná a asi osm let stará.
Každou indickou noc úpěnlivě vyla.
Brigita a indické učitelky se mnou učily v misijní škole.
Ženy, muži i děti žili odděleně v různých domovech, dle nemocí a věku..
Častými hosty byly polské řeholnice z Jabalpuru.
Ženy pracovaly dle svého onemocnění, zájmu a schopností.
Báječně vařily indická venkovská jídla v otevřené dřevěné chýši nazývané „indická kuchyň“.
Každé ráno jedly děti v misii vařené obilí ve švýcarském mléce.
Nejčastěji ženy připravovaly rýži s brambory, a sojovou omáčkou, a to pro více než 260 indických obyvatel stanice a okolních vesniček!
Čapáti byl oblíbený nekvašený chléb připravovaný z hladké mouky a vody, ručně hnětený a pražený na rozžhavené pánvi se lžičkou oleje.
Děti mi je nosily k obědu se sojovou omáčkou a ovocem jako banány, mango a pomeranče.
Ovoce a malé rybičky místo masa nakupovala paní Pyz na Šrímarketu v Raipuru.
Prádlo Indky praly pouze svoje.
Každý člen kongregace včetně dětí čistil svoje oděvy v nádrži s vodou, pod pumpou a také ve fontáně.
Podobně to bylo s tělesnou očistou včetně zubů.
Sestra Augustina, Sebastiana,Varghese, Jose píchaly dětem injekce, podávaly léky, ošetřovaly zranění ženám i mužům.
Tato zdravotnická péče se platí v hotovosti a ihned na místě.
Lékař přijížděl jednou za 14 dní na kontrolu nemocných.
Jsme zde šťastné, říkaly setry řeholnice při loučení.
Cestou nazpět jsme míjely ošetřeného Inda s květem jasmínu za uchem, oděného v tradiční bílý hindský oděv, který byl šťastný - tady v Indii...
Pokračování příště. IV.díl: Indie-cesta do Varanasi.
Nový komentář
Komentáře
Majucha: tak v tom případě je, dost...
Možná to organizoval někdo jiný, ona se jen snažila to sepsat, fakt nevím.
Majucha: ona tam ale byla, ne?
Spíše to vzniká proto, že se zároveň snaž popsat svoje pocity a zážitky a zároveň obsáhnout i fakta.
Vivian: ty jsi ale zvědavá! On ví, že tajemno přitahuje asi
man-mimo: Tož to jo.
Marie: jojo, moje babička takhle umírala od padesátky 42 let. A nebýt toho, že si umanula, že půjde na operaci, mohla tu snad strašit dodnes.
Andula: ale kromě vočiček ještě nic neukázal
man-mimo: heleme, jak se dere o svá práva
Křečkomyš: ten chlap byl taky na mě
Moje máma má zase pořád "rakovinu". Kdykoliv jí někde píchne, už je celá nesvá.
Ale na úmírání po 50 je odborník moje nevlastní banička. Co si pamatuju (když si máma brala otčíma) tak si stěžovala, že už brzy umře a po 25 letech je pořád mezi námi a čilá a zdravá. My s mámou jí tajně říkáme "Co nevím, to si vymyslím". To ji asi udržuje v dobré formě, co kdyby náhodou o něco přišla.
Landriel: s tím umíráním, to mi něco, byť vzdáleně připomnělo.
Moje máme už asi od 45 let zdůrazňuje, jak je stará, jak stárne, což já považuju za chybu.
Acinka: Já chlap rozhodně nejsem! A ne a ne!!!
Andula: a taky pořád líčila, jak umírá (už asi od 50 prý umírala), pořád ji něco bolelo, měla všechny možné nemoci, nic nemohla, ale přitom čile pobíhala po městě, chodila k holiči, na pedikůru a doma si smažila řízky, když nikdo nebyl doma.
Landriel: tak to ta moje byla fakt zlatá.
Ukřivěná hvězda roste spíše z mojí mladší sestry.
Andula: moje akorát o tom, jak celý život trpěla a jak jí kdo ukřivdil a jaká byla hvězda.
Landriel: moje babička mi vyprávěl apohádky a vůbec se nevnucovala, takže si nepamatuju jedinou situaci, kdy by mi lezla na nervy.
Táta bohužel vždycky říká to samý.
Andula: když jsem to slyšela poprvé, tak mi to taky přišlo zajímavý. Po padesáté už míň. Navíc jsem pak zjistila, že si dost věcí vymýšlela a bylo to úplně jinak.
Landriel: jedna moje babi byla taky 1910. ale kupodivu to nebylo tak hrozný, naopak, tu jsem poslouchala ráda, když vyprávěla.
Druhá byla ročník 1913 tuším, ona měla toho tátu strašně brzy!!! Teď jsem si to právě spočítala!!!
Vivian: no dovol!
To spolu přece nesouvisí. I kdžy, dost dlouho jsem musela bojovat stím, že moji rodiče, zejména táta, byli asi kvůli tomu věku hrozně opatrní a ochranitelští.
Andula: Vivian: jo, moje babi byla ročník 1910 a bylo to lautr to samý, akorát že nebyla naděje na únik.
Andula: takže seš opožděná?