Cesty Indií - tak lze nazvat putování za poznáním života indických žen ve vesničkách a leprostanici ve státě Madhya Pradesh, půlnoční setkání s barvitým světem noční Bombaje, hledání misijního stacionáře lepry Jeevodaya a cestování do Varanasy až k rozloučení s indickými ženami, jež nám přibližují tento nádherný poloostrov, který nese jednu z nejstarších civilizací lidstva.

Indie – noc v Bombaji

Do Bombaje jsem přiletěla v půlnočních hodinách. Bombaj byla ponořená do monzunových dešťů a indické noci. Toto mezinárodní letiště nazvané Sahara se v těchto pozdních hodinách zaplnilo barvitými sárí vracejících se Indek z Paříže, muslimskými oděvy tvořenými tureckými kalhotami, a jemnými závojíčky letušek arabských leteckých linek.
Déšť byl vytrvalý a brzy promáčel letní šaty a plátěné zavazadlo, které jsem úzkostlivě držela v ruce.

Prošla jsem Branou do Indie a stála nad zářícím městem bez hranic. Míjeli mne Američané a Britové, kteří řešili jako já cestu dál do hlubin velké země Indie.
Vydala jsem se směrem ke stanovišti rikši, který mne odvezl za vytrvalého deště na „Domastic airliens“, národní letiště, které je po Dillí jednou největší národní leteckou křižovatkou.
Těžce se dýchalo v prostorách neklimatizované části letiště.
Na stěnách kolem mne byly nápisy tvořené citacemi z myšlenek Gandího, jak se má chovat indická žena, muž i děti, psané v hindštině a přeložené do angličtiny mne seznamovaly s ideami života v Indii.

Na protější stěně jsem četla v hindštině napsaný citát: „ Zrádce je největší nepřítel. Štěkající psi zřídkakdy koušou.“
Bylo to varování?!
Waiting room - místnost pro čekající na noční lety byla ozářená probleskujícími hvězdami. Ženy oblečené v sárí, střídmých barev i hýřivých vzorů jako sama indická příroda, krásných černých copů, se stříbrnými řetízky kolem nohou a na zápěstích, a anglicky mluvící dívky seděly proti mně v malebných indických batikovaných sukních (jakoby ukázce krásy textilního řemesla).
Dlouhé čekání mne vyprovokovalo k rozhovoru s Indkou v džínách a s černými vlasy střiženými na mikádo. Letěla do Šrínagaru, nádherného města, jinak zvaného Benátkami Asie.
Pracovala tam v oddělení elektroniky v socio-ekonomické specializaci.
Byl to současná indická emancipovaná žena, která žila již v indické technokratické epoše. Hovořila o současném životě indických žen skepticky.
Obrovské rozdíly v životě žen jednotlivých etnických skupinách, život žen v různě diferencovaných vesnicích, přetrvávající zvyklosti kast, vzpomeňme jen na kastu nedotknutelných, byly ukázkou neznámého a diskriminovaného postavení žen v současné indické společnosti.
Pouze ženy bohaté cestují letadlem a stravují se anglickými sendviči, které zapíjejí colou či značkovaným nápojem, který zaručuje kvalitní pramenitou vodu, anebo Mirindou.

Chápeme-li pokrokem západní ekonomickou a technokraticky řízenou společnost.

Vyšší vzdělání získávají ženy jenom v podmínkách, které je podporují.

V ranních hodinách řídly řady cestovatelů a jejich lety mířily do Madrasu, Dillí, Kalkaty. Monzunové deště pomalu ustaly, rozednívalo se a na severní straně Malabarského pohoří se rýsovaly válcovité stavby „ věže mlčení“, kde Pársové vysazovaly mrtvoly svých souvěrců, aby je supi oklovali.

Loučím se s ranní Bombají, nad kterou vychází slunce, s tímto krásným přístavním městem, obklopeným Arabským mořem a skýtajícím nádherné obrazy koloniální britské architektury, visutých zahrad, palácových muslimských rezidencí, paláce Prince z Walesu s významnou Crawfordovou tržnicí, až po kolonie chudých a smutných míst slamu, beznaděje a bídy.
Moje cesta letadlem směřovala do Nagaru ve státě Madhya Pradesh a do Raipuru.

Pokračování příště
2. díl Indie – hledání misie Jeevodaya
.