Adélin manžel pracuje pro velkou nadnárodní společnost. Je ve svém oboru velice úspěšný a dokáže svou čtyřčlennou rodinu, jak se patří zajistit. Adéla je zaměstnaná ve státní správě. Její manžel dostal počátkem roku 2019 nabídku přestěhovat se i s celou rodinou na ro a půl do Indie a spravovat místní pobočku. Ačkoliv do těchto událostí zasáhla „covidová krize“, nakonec se celé rodině podařilo v roce 2021 kompletně přestěhovat. Manžel odjel s předstihem první a rodina ho následovala. 

lig.jpg
Foto: Ilustrační. Shutterstock

Fáze příprav

Nebylo to samozřejmě jen tak. „Přibližně rok před plánovaným přesunem bylo potřeba absolvovat interkulturní školení. Dvě odbornice na Asii nám přiblížily místní kulturu i to, jak se v určitých situacích chovat. Připravily nás rovněž na to, že pravděpodobně budeme mít multikulturní šok. Ten se projevuje u každého jinak, ale nejtypičtější jsou pocity vyhoření, zpochybňování toho, kde se člověk vlastně ocitl, averze na lidi a zvuky,“ vypráví Adéla. Pak nastala fáze očkování a že jich nebylo málo. Celá rodina dostala harmonogram povinných i doporučených očkování. Také absolvovali jakýsi zkušební pobyt, při kterém měli možnost si prohlédnout město, které se brzy mělo stát jejich novým domovem a prohlédnout si nabídku bytů. 

Největší problém byl pro Adélu a její dcery se školní docházkou. Starší dcera měla nastoupit do čtvrtého maturitního ročníku a mladší do osmé třídy základní školy, tudíž je na spadnutí výběr střední školy. Nakonec starší z děvčat musela přerušit na rok studium a nastoupit na školu přímo v Indii. Maturitu má v plánu si udělat po návratu do Čech. Děvčata musela složit zkoušky přes Duolingo, aby mohly být přijaté na mezinárodní školy.  

oma.jpg
Foto: Shutterstock
sas.jpg
Foto: Shutterstock

Fáze zvykání

A jak hodnotí po měsících svůj nový domov v Indii sama Adéla? „Je to jiné nežli v dokumentech v televizi. Indie je nesmírně obrovská země od hor, pouště až ke krásnému moři. Je barevná, zaprášená, neuvěřitelně hlučná – všichni tu troubí. Na silnici je pro nás Evropany neuvěřitelný chaos – jezdí se vlevo, všude motorky, rikši, kola, žádné značky, pravidla ani pruhy. Ale zajímavé je, že nehodu jsme ještě neviděli. Všude jsou spousty toulavých psů, mraky ptáků, hluk města, večer hlasitá hudba. Neustále se tu něco slaví, samé festivaly a oslavy, každý den ohňostroje. Prostě blázinec! Na co se opravdu těším domů, je moje postel a klid,“ shrnuje sympatická žena. Dalším šokem byl prý také velký rozdíl v majetku lidi – nůžky jsou tu opravdu otevřené. Na jedné straně barikády doslova paláce se služkami a ochrankou. Na druhé straně lidi na ulici, nejlépe u křižovatek, kde jsou dobrá místa na žebrání. „Každou jízdu autem zažijeme ťukání na okénko a prosby o drobné,“ říká Adéla. 

beg.jpg
Foto: Shutterstock

Fáze žití

„Jinak bych ale řekla, že jsme se adaptovali dost dobře. Holky chodí do školy a v rámci ní také plní službu veřejnosti, to je povinné. Jedna sází stromy, druhá doučuje mladší děti. I škola se tu dost liší, v té naší mají britský model výuky,“ vypráví. „Výuka je zaměřena na rozvoj osobnosti, na pochopení problémů, na vše se píšou eseje třeba o třiceti listech. Také se hodně věnují různým tématům – terorismus, rakovina a tak podobně,“ dodává. „Ze začátku proběhly nadávky, slzy a zoufalý smích, ale dnes jsou rády, že tohle můžou zažívat. Starší dcera dokonce o Vánocích pronesla, že ji mrzí, jak krátká doba je nám tu vyměřená,“ usmívá se.

Volný čas tráví sympatická maminka především intenzivní výukou cizích jazyků se soukromým učitelem, cvičením a péčí o rodinu. Byla jí od manželovy firmy nabídnuta i služebná, ale tu odmítla. „Je tu pro nás také celkem nepřehledný kastovní systém, ale k nám z Evropy se tu všichni chovají s obrovskou úctou. Jako kdyby byli zvyklí nám sloužit. Nikdy si nezvyknu na řidiče, kterého jsme tu dostali ani na to, že mi otevírá dveře a říká mi madam,“ přiznává. „Náš byt je nádherný, prostorný. Má pět koupelen a každá místnost má svoji terasu.“

Adéla a její rodina samozřejmě nejsou jedinými Čechy, co v Indii žijí. „Máme skupinu na Facebooku i na WhatsAppu,“ říká. „Ráda si s lidmi z naší domoviny píšu, ale zatím jsem se s nikým nesešla. Tady je oproti našim zvyklostem všechno hrozně daleko a opravdu se mi nechce jet hodinu a půl někam na kávu. Zvykla jsem si být více méně sama. Také si často dopisuji s kolegyněmi z mojí práce v Čechách. Slzy a chuť utéct samozřejmě proběhly,“ přiznává se. 

ind.jpg
Foto: Ilustrační. Shutterstock

Fáze odvykání (?)

Jedním dechem Adéla dodává, že doma je doma a zpět do Čech se těší. Ovšem doba, kterou tu mají strávit, je v poměru k celému životu prý jen zrnko prachu a šla by do toho pravděpodobně znovu. Hodně to celé rodině pomohlo zdokonalit se v angličtině a poznat zcela odlišnou kulturu. „Co bude dál, uvidíme, máme i další nabídky, ale necháváme tomu prozatím volný průběh. Jen mi chybí procházky v přírodě na místech, kde můžu být sama a nikdy nikoho nepotkám, to tady neexistuje,“ uzavírá Adéla vyprávění.   

Čtěte také: Z bezdomovce pilotem. Karel se vrátil z USA po deseti letech na Vánoce

Zdroj: Příběh respondentky

Reklama