Varanasi, universitní město meditací a mnoha kultur se stalo cílem cesty asistentky Brigity a mojí maličkosti.
Brigita jela do Varanasi s misí. Měla navštívit nemocnici s infekčními nemocemi, hledala tam mecenáše pro leprostanici. U řeholních zdravotních sester měla nalézt pro nás obě nocleh.

Tato nemocnice ležela nedaleko Malviya mostu.
Já jsem chtěla poznat Varanasi a Ganghu Ma, Matku Ganghu, a malovat indické ženy.
Paní Pyz nás odvezla na Raipurské nádraží, kde jsme odjely přes Jabalpur, kde žijí polské řeholnice, které pomáhají v Jeevodayi, do Khajuraho.
Khajuráho je proslavené nádhernými chrámy a sochařskými skvosty, slavnostmi tance a zpěvu. Zde jsme přenocovaly na podlaze v čekárně pro ženy a děti.

Bylo to demokratické místo. Mísily se zde muslimské ženy a ženy indické, které si na rozprostřeném šálu hrály se svými dětmi. Do noci chřestily stříbrnými náramky na zápěstích a kotnících. V hluboké noci si jedna z muslimských žen klekla na ručně tkaný koberec a u otevřeného okna se klaněla k svému bohu.
Anglicky mluvící ženy a dívky mne zdravily „hi.“

Ve společnosti Brigity mne opustil pocit ohrožení. Zvědavé pohledy domorodců mne zneklidňovaly. Vraždy a loupežné přepady cizinců jsou v Indii běžné, i když jsou za vraždu západní ženy vysoké tresty.
Ve vesničkách se stále upalují vdovy, „sati“ po manželovi, který zemřel. Tak kruté jsou tradice k oslabené ženě.
V regionálním raipurském časopisu jsem se dočítala až příliš často o domácím násilí na ženách.
Kolik případů znásilnění asi nebylo zveřejněno...
Paní Yz, která žila v Indii již delší dobu, hovořila o tabu mlčení, které je kolem týraných žen.

Nádraží v Khajuharo ožilo v ranních hodinách turisty a domorodci.
Vlak do Varanasi byl jako většina vlaků v Indii z doby vlády britského impéria, takže jsme měly s Brigitou strach, aby vůbec dojel a lokomotiva se nerozsypala na cestě.
Cestující tvořily skupiny Indek a indický manželský pár, který jedl rukama čapáti s omáčkou, z nádob z nerez servisu.
Indická maminka sušila šátečky mokré od batolete v okně kupé. Dítě si hrálo s jejím tlustým copem.

Projížděly jsme vesnicemi s barevnými rumpály na vodu obklopené ženami, které se snažily vodu napumpovat.
Monzunové deště nás provázely celou cestu.
V polích zasazovali Indové a Indky zelené sazenice rýže do půdy ponořené ve vodě.
Přejely jsme velkou řeku tvořící povodí posvátné řeky Gangy, ve které plavaly krávy a telata s hlavami zvednutými nad vodou.
Kolem stavení stavěných z hlíny, malty a kamenů jsme viděly viděly velmi málo koní.
Vesničané spíše pěstovali prasata.

Na horizontu rýžového pole jsem viděla ubíhající unikátní scénu dvou mužů při cvicích, snad karate. Jeden byl v bílém judistickém oděvu se žlutým opaskem a oproti němu muž v civilním oděvu.

Nad polem se vznášely formace supů.

Do Varanasi jsme přijely v pět hodin ráno.
Ulice města byly poloprázdné a označené hindsky.
Brigita přivolala pokřikujícího rikšu, který nás vezl do třídy „Grand trunk road“, kde Brigita vystoupila u nemocnice „Infection desease hospital“.
Já jsem pokračovala s rikšou k Malviya mostu.
Toto posvátné místo na břehu Gangy bylo v ranních hodinách opuštěné.

Po mostě vedl Ind velblouda.
Paláce maharádžů „ghaty“ byly opuštěné.
Odpočívající rikša mi nabízel betel ke žvýkaní. Odmítla jsem.
Drápaté opičky přeskakovaly z větve na větev.
Pomalu přicházely Indky k řece, koupaly se a praly prádlo.

Později zde bylo plno místních obyvatel i cestovatelů.
Při návratu k Brigitě do nemocnice jsem se zastavila v „muslimském centru“.
Kreslila jsem řeznické krámky, plné vepřového a hovězího masa, a unikátní textilní dílny s horizontálními stavy, na kterých se tkaly hedvábné a vlněné textilie.
Zahalené muslimské ženy se mihly chodbou.
Po skončení pobytu ve Varanasi jsme s Brigitou odjely vlakem do Raipuru, kde jsme se rozloučily.
Brigita pokračovala do Jevodayi a já do Bombaye a na letiště Sahara.
Loučím se s Vámi indické ženy a chci se k Vám vrátit!     

    
Reklama