Je tak trochu podobná brusince, se kterou je i příbuzná – patří do čeledi vřesovitých. Nevysoká (cca 10 až 20 cm), půdokryvná rostlina s lesklými, zeleným lístky, které se na podzim barví do červena, ale neopadávají, pochází ze Severní Ameriky. Pěstovat ji ale můžete i v našich podmínkách. V létě ji ozdobí bílé kvítky podobné těm na konvalinkách, aby se z nich na podzim staly poměrné velké, červené plody. Ty jsou velmi aromatické a také jedlé.

Léčí, osvěžuje i chutná

O léčivých účincích libavky dobře věděli už severoameričtí Indiáni. Působí dezinfekčně, protizánětlivě, močopudně a usnadňuje vykašlávání. Proto z listů sbíraných hlavně za teplých, slunečných dní připravovali lék proti nachlazení, bolesti hlavy nebo revmatismu. Kořen rostliny zase sloužil k léčbě žaludečních onemocnění. Ale pozor, ten mohou látky obsažené v libavce i podráždit, a to u osob s alergií na acylpirin. Rostlina totiž obsahuje podobné látky, a proto se jí přezdívá „indiánských aspirin“. V jednom gramu bylinky naleznete 10 mg salicylátu.

Dnes libavku bylinkáři používají také k úlevě od artritidy, zánětu sedacího nervu, výronu nebo svalové bolesti. Z listů bylinky se vyrábí i léčivý nápoj známý v Americe pod názvem „Horský čaj“. Díky jemně mentolové vůni listů i plodů Indiáni libavku využívali také jako zubní pastu pro osvěžení dechu. Dodnes je olej z ní přidáván do zubních past, žvýkaček nebo některých nápojů.

  • Výhodou aromatického oleje z bylinky jsou také repelentní účinky.
  • Plody libavky můžete konzumovat zasyrova i vařené, přidat je do koláčů, ale také třeba do džemu.

Jak libavku pěstovat?

Jde o nenáročnou, mrazuvzdornou rostlinu, které nejvíce vyhovuje polostín. Má ráda vlhčí (ale ne přemokřenou), propustnou, kyselou půdu. Dobře se jí proto bude dařit v záhonku s vřesy, rododendrony nebo azalkami.

Čtěte také:

Reklama