Autorka fejetonů, cestopisů a hlubokých portrétních rozhovorů Dana Emingerová, vydala svou čtvrtou knížku In flagranti. Předcházela humorná románová prvotina TÁHNE MI NA DVĚ STĚ o stoletém dědečkovi, kniha DVA ŽIVOTY, v níž formou rozhovoru přibližuje životní příběh českého spisovatele a izraelského diplomata Viktora Fischla. V roce 2009 vyšel soubor povídek a fejetonů z rodinného kruhu NĚŽNÁ TYGŘICE. Čtvrtá kniha In flagranti, psaná s vtipem a nadhledem, má podtitul Slasti a strasti nevěrníků.

inflagranti

Co tě vedlo k tomu, že jsi tentokrát sáhla po mnohem kontroverznějším tématu?
Knihu jsem věnovala našim nejlepším přátelům, kteří se rozvedli. Ale není to jejich příběh. Je také můj, mých rodičů, mého muže, jeho dětí a našich dětí. A úplně cizích lidí, protože příběhy manželských krizí jsou podobné. Manželství totiž nemůže být pořád hezké, protože život sám není lehký. Patří k němu stres, přepracovanost, názorové neshody a spousta nedorozumění. Navíc ženy a muži jsou opravdu jiní, jinak myslí, jinak mluví, mají jiné priority, takže není divu, že přicházejí krize. A pak je podle mě potřeba vzpomenout si na všechno dobré, co lidé spolu zažili. Na hodnoty, pro které se milovali. A jestli není škoda to všechno zahodit... I to je pro mě láska.

inflagrantiNa co jsi při psaní myslela?
Snažila jsem se hledat odpovědi, proč se dnes tolik lidí rozvádí, a není-li rodina - přes všechny bouře, které partnerský vztah během života zasáhnou - přece jen ten nejkrásnější přístav, který stojí za to znovu a znovu budovat.

 

Hlavní hrdinkou je spokojená, milující žena, která netuší, že její muž žije druhé, tajné životy. Z jakých „podkladů“ jsi čerpala?
Podklady přináší život sám. I moje manželství prošlo klasickou krizí, když jsem po deseti letech péče o rodinu nastoupila do práce. Mé zaměstnání bylo navíc tak náročné, že jsem přestala stíhat domácnost, děti. Večer jsem našim třem synům maximálně zkotrolovala úkoly do školy, někdy přečetla pohádku a pak jsem u televize usnula. Na romantické chvilky s manželem (nemyslím tím sex) už mi nezbývaly síly. Prostě jsem se proměnila z milující manželky ve vystresovanou, uvanevou ředitelku, ale věřila jsem, že je to dočasné, a nijak to neřešila. A pak jsem si jednoho dne všimla, že můj muž už se - jako dřív - nedívá na mě, ale skrz mě. Prostě klasika. A tak jsem si v jakési přechodné fázi udělal v životě pořádek. Začala si žít více po svém a vydělávání peněz přenechala zase na „hlavu inflagrantirodiny“ a místo lukrativního, ale stresujícího manažerského postu jsem zase začala psát knihy. Psaní příběhu In flagranti mi bylo úžasnou terapií. Je to samosebou nadsázka a věci, které se v našem manželství staly, jsou v ní jen okrajově „vieweghovsky“ zakuklené, takže pouze my dva víme, co je v ní o nás... A jen já vím, co všechno je v ní o mně. Jde o vymyšlený příběh, ale zrcadlí se v něm mnoho úvah o tom, co je láska, manželství.

Pro jaké čtenáře jsi vlastně knihu psala?
Já píšu o tom, co mě zajímá, a hledám čtenáře na stejné vlně, ať jsou to ženy, či muži. Vím, že nad Něžnou tygřicí se smáli i mnozí chlapi. Tentokrát se spíš bojím, jak knížku In flagranti přijmou ctnostné matky a ženy. Když jsem román dokončila, Arnošt Lustig mi radil: „Tvrdíš, že sousedka Johana je sprostá. Musíš popsat, jak je sprostá.“ A když jsem to popsala, moje maminka prohlásila, že jsem stvořila nemravné porno. Tak co teď s tím? Trochu jsem ubrala a maminka nakonec knížku vzala na milost. Ale stejně! Tu stranu 44 jsem tam prý neměla nechávat.

Knihou se kromě Prahy prolíná i hlavní maďarské město Budapešť. Máš k ní speciální vztah?
Chtěla jsem psát o městě, které se podobá Praze. Přicházel v úvahu Salcburk a Budapešť. Obě města mají hrad na kopci a pod ním řeku s nádhernými mosty a barokní chrámy. Nakonec jsem si vybrala Budapešť, protože mi přijde kontroverznější. Sdílíme s Maďary dlouhou společnou minulost, ale vzájemně si vůbec nerozumíme. Zároveň se v Budapešti odehrál nikdy nerozluštěný příběh lásky, který se mi hodil do knihy - tajemství vztahu císařovny Sissi a hraběte Andrássyho.

inflagranti

Ilustrace vytvořil David Vávra, který ilustroval kolážemi i Něžnou tygřici a knihu o stoletém dědečkovi Táhne mi na dvě stě. Proč tentokrát „šumný sklepák Vávra“ zvolil úsporné kresbičky?
David je univerzální umělec a skvělý člověk, kterého si velmi vážím. A to mi stačí, abych měla důvěru v to, co udělá. Vždycky dal mým knížkám další rozměr. I tentokrát. Řekl mi, že by raději místo koláží něco namaloval. Já jsem byla pro. Když to přinesl, byla jsem jednoduchými kresbičkami překvapená, ale líbily se mi. Jsou provokativní i vtipné.

Reklama