Se zpěvačkou Ilonou Csákovou není vůbec jednoduché se setkat. Je neustále v pohybu, a to nejen rodičovském a pracovním, ale i v pohybu na dálnici mezi Brnem a Prahou. Mně se to podařilo na potřetí. Přišla na minutu přesně a jako omluvu za předchozí nepodařená setkání mi přinesla kytičku žlutých tulipánů.
To jste mě velmi mile překvapila, kytičku bych měla přinést spíš já vám (naštěstí to fotograf vzápětí napravil).
To máte jako omluvu za to, že už dvakrát jsme musely naši domluvenou schůzku zrušit.
Do třetice všeho dobrého. Děkuji, že jste přišla, nebo přijela z Brna?
Z Brna jsem přijela už včera, neboť navečer jsem měla na Chodově nějakou akci a dnes jsem zase slíbila účast na charitativním koncertu pro postižené, který pořádala televize NOVA. Takže by se mi nevyplatilo jet tam a zpátky. Jinak ale jezdím pracovně z Brna do Prahy na otočku běžně.
To musí být dost náročné a únavné.
Je to náročné, ale snad i víc psychicky než fyzicky. Za prvé víme, jak vypadá naše D1, a za druhé už nejsem sama, mám rodinu. Už ráno, když vyjíždím, tak se dopředu těším, až budu zase zpátky a zaparkuji před domem, v pohodě, zdravá a v bezpečí.
Neuvažujete o návratu do Prahy?
Ne, ani ne, i když je to někdy náročné, nestěžuji si, těch 200 km není zas až takový problém. A asi jsem se také nechala inspirovat písní Karla Gotta: Jdi za štěstím. Já za ním šla do Brna. (úsměv) My ale stejně s Radkem (Radek Voneš, přítel, pozn. red.) uvažujeme, že si časem pořídíme i tady v Praze nějaký malý byteček, jen tak na přespání. Radek Prahu miluje a rád by s ní seznámil i našeho syna, až bude více vnímat.
A kde přespáváte nyní, když ještě byteček nemáte?
Tak pořád tady mám spoustu kamarádek, které poskytnou azyl. (úsměv)
Narodila jste se v Chebu, dlouhý čas jste žila v Praze, nyní v Brně. Které z těch tří měst pokládáte nejvíc za své? Které Vám nejvíce přirostlo k srdci?
To je absolutně nesrovnatelné. Cheb je pro mě dodnes mým rodným městem, kde žijí moji rodiče a příbuzní, kam se vždy moc ráda vracím. Je to i krásné město s bohatou historií. Praha, ta zase zcela otevřela svou náruč mému profesnímu životu, se všemi jeho výhrami i prohrami. V podstatě jsem zde žila od roku 1992, což je pěkně dlouhá doba. Teprve před dvěma lety jsem se odstěhovala za mužem do Brna, do města, které je pro mě místem začátku úplně nového života, který jsem doposud neznala. Zcela nová kapitola s názvem rodina. A teď momentálně je pro mě právě toto město nejzásadnější.
Vraťme se k vašim profesním začátkům. Do období, kdy se na naší hudební scéně objevila jako zjevení kapela Laura a její tygři, které jste byla součástí. Pokud dobře počítám, nebylo Vám v té době ještě ani sedmnáct.
Přesně tak, bylo mi šestnáct a malinký kousek do sedmnácti. S Laurou... jsem začala spolupracovat už v roce 1986. Naši se totiž tenkrát přestěhovali do severočeského kraje, do Klášterce nad Ohří, kde jsem s nimi žila od svých pěti let, a po základní škole jsem pak šla na střední pedagogickou školu do Mostu. A z Mostu pocházela i Laura… Ještě se dvěma mými spolužačkami jsme měly na pajdáku, ve druháku, takové trio, nakonec z toho bylo jenom duo, právě s Mirkou Zajíčkovou. Jednou jsme zpívaly na nějaké akci, kterou natáčelo rádio Mikrofórum, a zpívala tam právě i Laura a její tygři. Zakladatel té kapely, Karel Šůcha, za námi tehdy přišel, jestli bychom my dvě nechtěly s nimi zpívat vokály. Nejdříve jsme se jim vysmály, přišly nám totiž strašně legrační, to, jak zpívali, i jak hopsali. My jsme tenkrát zpívaly spíš folk nebo takové ty dívčí zamilované písničky, dokonce si pamatuji, že se ho jedna z nás zeptala, jestli by hráli i ty naše skladby, načež se zasmáli zase oni. Z nabídky tedy nakonec sešlo. Asi nějak po půl roce jsem pak někde ve městě potkala bubeníka kapely Petra Svatocha a ten mi povídá: „Hele, máš zavolat Karlovi, jestli to přece jen nechcete zkusit.“ Tak jsem zavolala a za půl roku už jsme s nimi zpívaly.
To jste ale ještě obě chodily na střední. Neměly jste problémy?
Měly, a velké. Ale nějak jsme to ustály.
Jak byste dneska, s odstupem času, definovala hudební žánr kapely Laura a její tygři?
Považovali jsme se za underground i tehdy těmi texty jsme si připadali trochu protitřídní, ale oficiálně jsme byli bráni jako rocková kapela.
Proč jste z kapely odešla?
Protože se u mě po sedmi letech působení v kapele dostavil pocit stagnace. My jsme vlastně po revoluci pak už skoro vůbec nehráli doma, ale spíš jsme jezdili hodně do zahraničí, a to bylo dost náročné. Kolikrát celý měsíc v autobuse, pořád spolu, od rána do večera, imrvere... takže nejenom já, ale i ostatní pociťovali jakousi ponorkovou nemoc. A já už stejně dlouho koketovala s myšlenkou, že se osamostatním, že půjdu sólo, třeba klidně i zpívat někde na lodi, jako barová zpěvačka, prostě být sama. No a potom také přišel návrh od Martina Kučaje na společný projekt Rituál. On hrál, já zpívala. I když nakonec celý ten nápad jak rychle začal, tak rychle i skončil. Lidi na něj už určitě i zapomněli.
Na co ale určitě nezapomněli a co se zapsalo do paměti nás všech, je originální klip Filipa Renče - Láska je láska, kde tvoříte ústřední dvojicí s Lucií Bílou.
A víte, že hodně lidí ani nepoznalo, že ta druhá jsem já? My jsme tu písničku původně zpívali s Martinem Poštou. On, já a Ondra Soukup jsme se totiž znali ještě z působení v Lauře. Původně ta písnička byla tedy pro nás dva, ale Ondra se pak rozhodl, že ji dá na album Lucii. Mě pozval na spolupráci ke klipu. Byla to legrace, a ten klip byl tak populární i proto, že byl v té době zakázaný.
Po revoluci už tolik zákazy neplatily, otevřely se hranice, začala sem jezdit spousta zahraničních zpěváků, mimo jiné se zde v roce 1996 objevila i slavná rocková babička Tina Turner. Málokdo ví, že právě vy jste byla její předskokankou. Jak na vás tato velká zpěvačka zapůsobila?
Já jsem bohužel vůbec neměla možnost se s ní s zákulisí potkat. S jejími muzikanty ano, ale s ní ne. Ona totiž měla v té době nějaké zdravotní problémy, nic vážného, ale přece jen se vždycky někam do klidu schovala a v zákulisí se vůbec nepohybovala. Nabídku, jestli bych jí zpívala s předkapelou, mi tehdy nabídl Vladimír Kočandrle z Monitoru. Já na to kývla, i když jsem dopředu věděla, že budu mít strašný stres, hrůzu a trému.
A měla jste ji?
Měla, obrovskou. Dodnes jsem velká trémistka, a čím jsem starší, tím je to horší, zvláštní, že? Ale jinak pro mě bylo velkou ctí zpívat před tak úžasnou zpěvačkou.
Ráda bych v souvislosti s vámi zmínila ještě jednu zahraniční zpěvačku, od které jste si „půjčila“ a natočila revival písničky La Isla Bonita, jenž je i součástí vaší nejprodávanější desky Modrý sen. K té písničce je natočen také báječný klip, ten je přímo ze Španělska?
Ten klip se točil v Dominikánské republice. Byli jsme tam spolu se štábem tři nebo čtyři dny, ale na nic jiného než na natáčení jsme bohužel neměli čas, takže Dominikánskou republiku jsem si vůbec neužila. Madonnu mám ráda, i když na druhou stranu ji nepokládám za až tak dobrou zpěvačku jako třeba Tinu Turner. Madonna je skvělá šoumenka, to se jí nedá upřít. Její koncerty jsou velkolepé, dokáže publikum zcela strhnout, a navíc i skvěle vypadá. Ráda poslouchám její písničky, ale zejména ty starší, tedy i La Islu Bonitu.
Pojďme od populární hudby k muzikálům. S těmi se u nás po roce 2000 doslova roztrhl pytel. I vy jste jedna z hodně obsazovaných muzikálových zpěvaček. Nezdá se vám, že tuto práci děláte na úkor populární hudby?
Já bych právě ani neřekla, že jsem v muzikálech nějak moc obsazována. Možná je to tím, že ty muzikály, ve kterých hraju, mají spousta repríz, a také se o nich hodně píše. Mají vždy velkou reklamu, to dělá hodně. A na úkor hudby? Máte ten pocit? Já myslím, že ne, teď jsem dala zase po deseti letech dohromady kapelu, se kterou hrajeme jakoby průřez celé mojí kariéry, toho nejlepšího, co jsem kdy vydala. A když se podíváte na moje internetové stránky www.csakova.cz, tak tam určitě objevíte spoustu nového.
Určitě podívám. Ještě mi řeknětě, která byla vaše úplně první muzikálová role?
To byla Sheila z muzikálu Vlasy, v roce 1997. Hrála jsem ji asi půl roku, ale pak jsem se nějak nepohodla s producentem a řekla jsem si, že na muzikál se už nikdy ani nepodívám. Ale asi po pěti letech přišla nabídka na Kleopatru. Přijala jsem ji, protože téma Egypt a pyramidy mě velmi oslovilo. Spolupráce na tomto muzikálu byla příjemná.
A následovaly další.
Pak přišel muzikál Golem, obnovená premiéra Tří mušketýrů a teď Kat mydlář. Vidíte, říkala jsem vám, že jich tolik není, že si nepřipadám až taková muzikálová diva.
Pohrávala jste si někdy s myšlenkou herectví? To nemá k muzikálu daleko.
Ne, nikdy. Držím se svého zpívání... a navíc, já jsem velká trémistka a ke všemu strašně stydlivá. A také se na sebe nerada dívám. Když jsou nějaké záznamy v televizi, dlouho, dlouho se odhodlávám, než si je pustím. Připadám si na nich trapně. Jsou lidi, kterým kamera lichotí, já k nim rozhodně nepatřím.
Dovolte mi trochu impertinentní otázku. Proč pořád řešíte svoji váhu? Vždyť řadě mužů se líbí ženy plných tvarů, chrastítek je všude plno. Spláchla vás snad také vlna hubnutí?
No samozřejmě, spláchla. Je to trend dnešní doby. Pořád všude slyšíte, jak máte vypadat, co je IN. Všude vám nabízí různé preparáty a nevím, co všechno na hubnutí, doba je chorá, lidé jsou nemocní. Jeden můj kamarád mi řekl velmi zajímavý názor, že ženy chtějí být dokonalé kvůli ženám, které považují za svojí konkurenci, ne kvůli mužům. Něco na tom bude. Asi není hezký pohled na člověka, kterému lezou špeky, ale je dobré si udržet nějakou rozumnou váhu. Já tak kolísám ještě se třemi, čtyřmi kily, ale už to neřeším jako dříve drastickými dietami. Ten žebříček priorit mám už postavený úplně jinak.
Na prvním místě příčky je určitě váš syn Daniel.
Ano, když máte dítě a rodinu, vše tohoto druhu není až tak podstatné.
Jak je velký? Nebo spíše malý?
Je mu 19 měsíců. Narodil se v září.
Budete se vdávat?
Budu a chci se vdávat. Dlouho jsem byla zastáncem toho, že ke vztahu není potřeba papír, ale tento názor jsem změnila. Je krásné, když dva lidi ztvrdí svůj svazek sňatkem, dávají tím najevo jakousi úctu jednoho k druhému. Určitě se budu vdávat a také bychom chtěli ještě jedno děťátko.
Podléháte módním vlivům?
Moc ne. Já jsem docela konzervativní. Mám ráda svůj styl. Když mám pocit, že jsem oplácanější, není nad tuniky. Ty miluju. Jsou pohodlné a někdy i plné otázek: Je těhotná – není těhotná? Také jsem hodně kalhotový typ. Samozřejmě mám doma nějaké ty večerní šaty a toalety, ale stejně upřednostňuji kalhoty. A co se týká barev, jeden čas jsem neměla nad černou, pak zase přišlo období bílé... V zásadě nosím to, co se mi líbí.
Teď vám zrovna sluší modrá – tunika. :) Nedá mi to, abych vám také nepoložila otázku: co vy a magie?
(úsměv) Tak teď jsem zrovna jako na prázdninách. Na čas jsem tuto zálibu vypustila a nevím, kdy se k ní vrátím. Měla jsem totiž období, kdy jsem pořád hledala odpověď na různé otázky typu - smysl života apod. Teď už to vím, už hledat nemusím. Určitě jsou v životě smysluplnější a reálnější věci než hloubat nad něčím nevysvětlitelným. Ale úplně jsem „ezoteriku“ na hřebík ještě nepověsila. Jen teď na ni není čas. A co si budem povídat, je to náročný koníček, nejen na čas, ale i na finance.
Půjdeme tedy z magie do opravdu tvrdé reality. Narážím na azylové domy, které jsou součástí nadace Armáda spásy, jíž jste patronkou i tváří. Jak k této spolupráci došlo? A promiňte mi to, nějak mi to k vám nesedí. Opilci a bezdomovci.
Reagujete stejně jako většina naší společnosti, lidé mají k Armádě spásy různé předsudky a nedivím se jim, já je měla také. Dnes existuje tolik nadací, že normální člověk se v tom jen těžko zorientuje. Na každém rohu na vás někdo vybafne: dejte, pošlete, pomozte... a vy ani nevíte komu a proč. Lidem se tyto natažené ruce už přejídají, nemají zájem se pak více zajímat. Já si také myslela, že Armáda spásy pomáhá hlavně bezdomovcům, ale tak to není. Moje spolupráce s touto organizací vznikla v době jejich 20. výročí vzniku po revoluci, tady u nás. Byla jsem na tu akce pozvaná spolu s Martinem Poštou, abychom něco zazpívali. Zazpívala jsem a pak jsem i kývla na spolupráci v rámci azylových domů, těch, které jsou určeny převážně pro matky s dětmi. Týrané, opuštěné, ty, co nemají kam jít. Někdy jsou to opravdu hrozné případy, věřte mi. Ty ženy potřebují naši pomoc.
Děkuji za objasnění. Řada z nich určitě díky této organizaci prožije i hezké, blížící se svátky jara – Velikonoce. Máte je ráda?
Mám, moc. Doufejme, že bude i hezké počasí. Jedeme s rodinou k mojí mamince. Ona má vždycky všechno tak krásně nastrojené, nachystané, napečené, my vlastně přivezeme akorát tu pomlázku.
Jedete k mamince. Vrátíte se na chvíli do holčičích let. Je lepší být v roli dítěte maminky, nebo maminky dítěte?
Určitě maminky dítěte. Děti jsou ten nejkrásnější dar v životě.
Rozhovor s maminkou a zpěvačkou Ilonou Csákovou byl moc příjemný. Krásně se poslouchal její sametový hlas. A musím uznat (doufám, že mi promine), že ve skutečnosti je opravdu o hodně hezčí (a štíhlejší) než na televizní obrazovce. Tam navíc ani tolik nevyniknou její krásná a upřímná kukadla.
Vizitka:
- Ilona Csáková se narodila 1. října 1970 v Chebu.
- Díky svému talentu a krásnému sametovému hlasu se jí dostalo řady pěveckých ocenění.
- 1994 Gramy → Objev roku (za rok 1993)
- 1996 Český Slavík → 2. místo (kategori zpěvačky)
- 1997 Anděl → Střední proud (za rok 1996)
- 1997 Český Slavík → 2. místo (kategori zpěvačky)
- 1998 Český Slavík → 2. místo (kategori zpěvačky)
- 1998 IFPI → Nejprodávanější album české zpěvačky roku 1998
- 1999 Český Slavík → 3. místo (kategori zpěvačky)
- 2008 Souboj hitů → cena pro vítěze (píseň Kočky)
- TýTý
- 1998 → 4. místo (5 415 hlasů)
- 1999 → 5. místo (4 633 hlasů)
- 2000 → 6. místo (5 436 hlasů)
- V současnosti žije se svým přítelem, podnikatelem Radkem Vonešem v Brně. Mají spolu syna Daniela.Ilona Csáková má přání do budoucna: vydat desku, která by byla „šálkem jejího čaje“ – žánr swing.
Foto: Vladimír Stuška a Lenka Hatašová
Nový komentář
Komentáře
Tuhle zpěvačku mám velmi ráda
Pěkně zpívá
mám ráda její písničky
Žluté tulipány se prý nemají dávat, je to prý známka, že si o tom člověku myslíte, že je hloupý, ale to by Ilona mohla vědět
S Laurou byla uzasna