Kolik umíš řečí, tolikrát jsi člověkem. Někdo tak může být i desetinásobným, někdo jedním, ale o to více dokonalým, no a někdo třeba tak půl na půl. Z každého trochu. Jako místní obyvatel v turisty nabité pražské metropoli.
Tím místním obyvatelem tentokrát míním sebe. Zdráhám se použít slovo starousedlík, poněvadž Vltavou křtěná nejsem.
Ale zpátky k původní myšlence.
Čtvrť plná klidu a pohody
Jak známo, Praha je v těchto dnech doslova přeplněná turisty všech národností. Povodně, nepovodně, nejednou jsem byla svědkem toho, že pobyt u Vltavy brali jako velké dobrodružství, o kterém ihned informovali telefonicky své známé.
Praha, to ale není jenom okolí Vltavy. Jsou to také přilehlé čtvrti se svými ulicemi a uličkami.
Nad Václavským náměstím se nachází část Prahy zvaná Vinohrady, místo mého současného bydliště. O víkendu také čtvrť klidu a pohody, neboť turisté obvykle skončí u sochy svatého Václava a nahoru do kopce už se jim nechce. Až na pár zbloudilých.
Jedné víkendové soboty, kdy ulice Vinohrad opět zely prázdnotou, neboť většina obyvatel byla na svých chatách a chalupách a automobilové kolony ve dnech volna v těchto místech neexistují, jsem se vypravila na menší procházku.
Neušla jsem ani pár kroků od našeho domu a najednou se proti mně objevila malá skupinka Japončíků vyzbrojených fotoaparáty, fotící vše, včetně běžícího psa či tramvajové zastávky. Lámanou angličtinou se mě ptali, jak se dostanou na „Václav square“. Coby Husákovo dítě jsem porozuměla jen Václav, ale pochopila jsem, že se ptají na cestu na Václavské náměstí. Stačilo beze slova ukázat rukou ulicí směrem dolů a bylo jim jasné, kudy se mají vydat.
Ušla jsem dalších pár kroků a zastavila mě další zbloudilá dvojice. Mladí, sympatičtí, chlapec s dívkou, zřejmě opravdoví Angličané, tedy alespoň podle jejich výslovnosti. Ti už chtěli vysvětlil cestu na Charles Bridge.
Tento překlad znám, Karlův most jsem pochopila a ihned jsem použila předchozí formulaci od Japonců: „Václav square a..., no prostě...“ rukou ukazuji směrem dolů a dál doleva.
Usmáli se... a snad tam zdrávi došli.
„Pločšaď Jiri Podebrad “
Jdu dál prázdnými kouzelnými uličkami Vinohrad, a co nevidím, z protějšího chodníku za mnou běží nějaká růžolící děvuška a rusky povykující se dožaduje ukázání směru cesty na „pločšaď Jiri Podebrad. “
Roztáhnu úsměv od ucha k uchu. Konečně jsem pevná v kramflecích. Plynnou ruštinou, jako bych odříkávala báseň od Puškina, jí nejen vysvětlím cestu, ale přidám ještě i historii kostela.
Děvuška očividně potěšena, že jí rozumím, má tendenci si neustále povídat, a tak gavaríme o všem možném a nevšímáme si opovržlivých pohledů kolemjdoucích. V duchu jim vysílám vzkazy: Všichni nejsou stejní.
Náš hovor končí pozváním na Ukrajinu, což s díky odmítnu a pokračuji dál v chůzi. Kam bych si zašla? Kde bude klid? Cíl je jasný, moje milované Olšanské hřbitovy.
Ich spreche russisch
Míjím Náměstí Jiřího z Poděbrad, v uličkách opět ani noha, lidí přibývá až o něco dál, v blízkosti nákupního centra Flora. Ale v sobotu není jejich počet zas tak drastický.
Chci přejít silnici, a v tom ho vidím. Tyrolák jak vyšitý. Vzorované podkolenky, kazajku, zelený klobouček, za ním péro a v ruce hůl pro lepší chůzi.
V duchu se pousměju, asi si spletl region, do nákupního centra Flora, od kterého jde, mi tento človíček rozhodně nesedí.
Holka, holka, kdo se směje naposled...
Tyrolák chvíli stojí, jako by přemýšlel, kde je, a pak, jak jinak, štráduje si to směrem ke mně!
Rozhodně mě neoslovil „Alte Dame“, jak prezentoval Radek v redakčních drbech (ZDE), ale: „Liebe Fräulein,“ čímž si mě samozřejmě ihned naklonil. Ptá se na cestu na Náměstí Míru, poté na tramvaj 22 a poté na cestu na Bílou Horu.
Jak jsem tak zblblá z jeho složitého požadavku, na dotaz, zda mluvím německy, odpovím: „Ja, ich spreche russisch.“ Udiveně se na mě podívá svýma malýma kulatýma očkama, zřejmě mu v hlavě proběhne, že moji předci asi bojovali za obě strany (což je mimochodem pravda), a propukne v hurónský smích. „Ich spreche auch russich. Wollen Sie sprechen Russisch?“ (Také mluvím rusky, chcete mluvit raději rusky?). V tu ránu mi to dojde a z předchozího plynulého hovoru s děvuškou přecházím do poloplynulé němčiny.
Tyroláček je očividně potěšen, jenomže vzhledem k jeho nářečí a rychlosti řeči mu až tak dobře nerozumím.
Ach hřbitove, hřbitove, dnes zůstaneš asi opuštěný.
Vezmu Tyroláčka pod paži a jdu s ním kousek cesty, abych mu směr vysvětlila ještě i „ukázkově“.
Jak už jsme na hlavní, kde jezdí tramvaj, vše pochopí, včetně přestupu tramvají.
Vřele poděkuje a následuje jeho pozvání na Bílou horu. To s díky odmítám. Stoprocentně bych tam narazila na nějaké Španěly nebo Poláky. A to už bych asi nedala.
Takže kolikrát jsem člověkem? Nevím. Poradila jsem Japoncům, Angličanům, Rusce i Němci, takže to špatné není.
Ale příště raději vyjedu z turistické Prahy ven. Mezi Moravany. :)
Nový komentář
Komentáře
To když jsme byli v Londýně, tak jsem si u stánku připravovala, jak to řeknu dobře anglicky, nakonec to bylo německo-anglicky a když jsme se začali s manželem dohadovat jaké drobné máme, tak nám prodavačka řekla "mluvte česky, já jsem slovenka"
řinka — #12 Hm, typicky vidlácký názor.
Moje dcera v Londýně na stáži.
Rikina — #17 Tak to je v pohodě.Já myslelala, že jsi z Prahy.
dadma — #15
skutečně nejsem z Prahy. Jen tam jezdím za prací. Že trefím od nádraží na pracoviště a zpět neznamená, že mohu podávat informace turistům. Na nasměrování dotyčného k informacím, kde jsou vzdělaní a školení pracovníci hovořící i cizími jazyky, nevidím nic špatného. Proto existuje Pražská informační služba, aby turisté jejích služeb využívali a nemuseli se vyptávat v pouličním davu. 
Pentlička — #10 10] Moje děti jazyky studovaly,tak ty když někam jedou jsou v pohodě.Syn dost létá do USA a vlastně dělá překladatele a dcera učí na stř.škole a zrovna je na 14-ti denní stáži v Londýně.
Rikina — #6 Tak proto, když se v Praze někoho na něco zeptám, tak mě vždy odpoví, že neví a nebo ,že není z Prahy.
dadma — #2 Myaslím, že taky patřím do tvého "naše generace", a učila jsme se anglicky, rusky a německy.
řinka — #12 Jasne, uz vidim cizince, jak se uci cesky, protoze se tam chystaji stravit tyden! Anglictina se stava jazykem, kterym se clovek domluvi pio celem svete. Cestuji hodne a krome Francie se anglicky domluvim absolutne vsude. Byla jsem velice mile prekvapena vloni v Recku, tam mluvi anglicky i lide v tech nejmensich vesnicich!
Jsi v čechách tak mluv česky.Jinde se semnou taky nepářou.Alespoň lámaně,jinak ,,nazdar,nerozumím".
Jednou jsem radila němcům kde vystoupit po osmi letech němčiny je výkon "Nechste zastávka" opravdu ostuda, ale pochopili
já totiž němčinu celou střední bojkotovala, takže se domluvím rusky, anglicky a dám i pár slov ve většině jazyků se slovanským základem.
Ruštinu jsem se učila 12 let a uměla jsem opravdu dobře rusky - před třiceti lety. Od té doby jsem ruštinu nikdy nepoužila, takže jsem ji zapomněla. snad bych si ji dokázala obnovit, ale děvuškám bych historii kostela určitě nepovyprávěla. Víc než rusky umím anglicky, ale jen tak, že se domluvím o běžných věcech - poradit cestu turistům a objednat si jídlo a pití ano, ale to je tak vše. Německy umím pár slov, možná bych dokázala lámaně poradit cestu.
Dost mě to štve s těmi jazyky, připadám si méněcenná, ale holt jsem je nikdy nepotřebovala, maximálně angličtinu či němčinu na dovolené. Ale moje děti umějí anglicky téměř perfektně.
Jazyky mi nejdou, jsem člověkem jen jednou, o to víc se snažím býti kvalitním
Tak i na té Moravě narazíte na cizince a tady jsou lidé s jazyky ještě více na štíru
. Z ruštiny jsem maturovala před 27 lety, poté ji nepoužívala, takže plynule mluvit už asi ne, ale snad bych se domluvila.....skončila jsem na angličtině a dokud to bude možné, tak se v ní budu vzdělávat, už několikrát se mi hodila. Nejsem zastáncem tvrzení, že když sem cizinec jede, má se naučit česky. Byla jsem už několikrát svědkem docela prekérních situací třeba v autobuse nebo na poště, kdy naši lidé opravdu neumí ani slovo anglicky a myslí si, že když budou řvát, tak cizinec jim porozumí...aspoň na té poště, si myslím, by jeden pracovník ovládající angličtinu, mohl být.
V Praze se tvářím jako venkovan, používám vůči všem turistům jednotně jednu pracně nacvičenou větu "nerozumím anglicky" a omluvně krčím rameny. Pokud je v okolí nějaký informační kiosek pro turisty, nasměruju dotyčného tam, zejména v centru Prahy je podobných míst dostatek. Tam jsou za to placení, aby vysvětlovali a i v cizích řečech.
Informovat turistu v cizí řeči nebo za pomoci rukou, nohou a malování obrázků jsem ochotná někde v divočině, protože tam je to fakt potřeba a lidi si mají pomáhat v nouzi. Uprostřed hlavního města je v nouzi málokdo. 
Já jsem skončila na angličtině :/
byla jsem v cizině pracovně a až jsem byla překvapená, kolik z té ruštiny jsem si pamatovala. Na porozumnění téměř vše, na mluvení to bylo horší, přece jen se slovní zásoba vykouřila a namluvení je jí potřeba hodně
Pobavila jsem se a zavzpomínala
Naše generace se učila ruštinu,proto děvuškám,bych byla asi ,také schopna poradit a tím to končí.Netvrdím, ale že ovládám ruštinu dobře i když ve škole jsem byla dobrá,ale uběhlo již hodně let.
Je moc dobré ,že dnešní mladí lidé se učí jazyky.Pamatuji se jak jsem se cítila trapně,když jsem potřebovala něco vyřídit na recepci v hotelu v Tunisu a mladý muž se mě ptal ,zda mluvím anglicky, španělsky, francouzky, německy či italsky a já pořád jen odpovídala, že ne.Škoda, že on zase neuměl rusky,takže měl také mezeru.Slabá útěcha pro mě.