„Chápu, že když matce zemřel po dlouhé nemoci muž, se kterým strávila přes padesát let, byla to pro ni bolestivá ztráta. Mě to samozřejmě taky bolelo, ale k životu umírání patří a jednou nás to čeká všechny. Táta se navíc dožil osmdesátky, což není vůbec špatné číslo. Máma je o deset let mladší. Od jeho smrti se utápí ve vlastním žalu a tváří se, že nikdo na světě nemůže chápat, jak hrozně se má,“ popisuje Lucie.
Foto: Shutterstock
Ta přitom moc dobře ví, že rodiče neměli úplně harmonické vztahy. Během jejího dětství i dospívání se hodně hádali a jednou otec její matku v opilosti dokonce udeřil. Sice už se to nikdy neopakovalo, ale Hedvika to při každé hádce znovu připomínala.
„Ani když jsem se v dospělosti odstěhovala z domu, tak nebyli reklamou na manželské štěstí. Spíš vedle sebe tak nějak přežívali, protože jim přišlo, že jsou moc staří na to, aby něco měnili. Když tátovi zjistili rakovinu, máma brala jako svou povinnost, že se o něj postará a skutečně o něj pečovala, jak nejlépe mohla až do jeho poslední chvíle. Od jeho smrti se ale pořád jen lituje,“ tvrdí žena.
Lucie se ale domnívá, že matka svůj zármutek a žal tak trochu hraje, aby ji ostatní litovali. Vždy prý měla tendenci přehánět a stavět se do role oběti a chudinky, proti které se spiknul celý svět.
„Skoro pokaždé když jsem s rodinou u mamky na návštěvě, připomene taťku a posmrkává. Vede řeči o tom, jak ji to na světě bez něj nebaví a že si nikdo z nás nedovede představit, co prožívá. Vyčítá nám, že za ní nejezdíme dostatečně často. Když jí dva dny nezavolám, je hned oheň na střeše a musím poslouchat, jak se na ni všichni vykašlali. Přitom před tátovou smrtí měla spoustu aktivit, do kterých se mohla zase vrhnout. Chodila na plavání, s kamarádkami na pravidelné kafíčko a pohár, ráda zašla do divadla. Teď se nikam vytáhnout nenechá, je jen doma a stěžuje si na celý svět. Návštěvu psychologa ale odmítá s tím, že na stará kolena nebude brát žádné prášky. Bohužel musím říct, že jsem se za mámou přestala těšit a každá návštěva je pro mě utrpením, kdy se musím držet, abych jí nevpálila do obličeje, co si opravdu myslím o jejím hraném žalu,“ uzavírá Lucie.
Zdroj: respondentka Lucie
Čtěte také:
Nový komentář
Komentáře
Paní asi schází to, že se nemá s kým hádat. Psycholog jí žádné prášky nebude předepisovat, není to lékař. Ona stejně pomoc nechce, jí se líbí její žal. Moje rodiče byli jak pes s kočkou. Manželství ani s tebou ani bez tebe. Když můj manžel zemřel, bylo mi 43 roků. To mou matku absolutně nezajímalo, ani mi neprojevila soustrast. Po čase otec onemocněl alzheimerovou chorobou, byl v ústavu a tam zemřel. V tu ránu to byl nejhodnější člověk na světě. A matka chodila a pofňukávala, jaká je nešťastná a ubohá. Když ke mně přijela na návštěvu, tak mi řekla: Víš, jaké to je, když ti zemře manžel? Odpověděla jsem: Ano. Vím. Budeš se s tím muset taky smířit.
já jsem ztratila všechny,bratra,mamku,otce i jediného syna, manžela nikdy se už s tím nevyrovnám ale žít se musí dál....
Jediné, co vidím já, že vás špatně vychovala. Chybí vám empatie a porozumění. Prožít s kýmkoliv celý život a pak ho ztratit není jednoduché. Někdo se s tím nevyrovná už nikdy,ale naučí se s tím žít. Je to na maminku moc změn a v určitém věku se se změnami pracuje těžko, chce to krůček po krůčku.
Mozna by mamince pomohla právě terapie šokem - kdybyste ji natvrdo řekla, co si myslíte.