Herečka Pfauserová vsází v mateřství hlavně na intuici. Po porodu vím, že se jen tak z něčeho nepodělám, říká

V červnu jste porodila holčičku Nailu. Jak jste s partnerem přišli na toto netradiční jméno a setkali jste se s nepochopením někoho blízkého?
S nepochopením jsme se naštěstí nesetkali. Naopak se jméno Naila všem moc líbilo. A mám pocit, že v dnešní době ten trend cizích jmen přestává být trendem, ale stává se standardem. Není to už nic tak neobvyklého. A u nás to nebylo tak, že by nám česká jména nestačila nebo že bychom museli mít něco extra. Jen jsme se prostě neshodli na žádném českém, které by se líbilo oběma. A tak jsme začali hledat i v kalendářích jiných zemí…

Jaké je Naila zatím miminko? Z Instagramu to vypadá jako idylka, ale ten samozřejmě často zkresluje. 
Samozřejmě, že Naila občas pláče. Ale u miminka obzvlášť mi přijde nevhodné to dávat na Instagram. Kvůli ní, ale i obecně. Musím se ale přiznat, že je to opravdu dost pohodové miminko. Věřím, že je to z velké části i proto, že jsem já v klidu. Nejsem bůhvíjak úzkostná, nezkoumám každý její pohyb, jím a piju s rozumem, co chci, zkrátka razím heslo: spokojená máma rovná se spokojené dítě.

Foto: Martin Kučera

Jak se vám zatím daří miminko začlenit do vašeho života? Je něco, co vám z toho předchozího bezdětného třeba zatím chybí? 
Popravdě je to takový kolotoč, že jsem o nějakém srovnání neměla moc čas přemýšlet. Ale samozřejmě, že člověka obzvlášť teď v létě zamrzí, že nemůže být tam a tam a třeba si jen tak z ničeho nic zajít s kamarádkou na kafe. Pamatuju si, že když jsem šla na poštu a byla jsem poprvé asi dvacet minut sama bez Naily, připadala jsem si úplně nepatřičně. Jako kdybych byla za školou. Nicméně si myslím, že už jsem za ta léta dost vyskákaná, a že nepřicházím o nic nového. Naopak se mi líbí, kudy se můj život teď ubírá.

Jak jste se připravovala na porod? 
Rozhodně všem nastávajícím maminkám doporučuju začít sledovat profil @porodjekrasny, případně navštívit jejich předporodní kurz či chodit ke Kateřině Plzákové na těhotenskou jógu, kde se krom cvičení probírá všechno možné. Já holkám vděčím za vše, co jsem se o těhotenství, porodu či šestinedělí dozvěděla. A co se i snažím pak třeba předávat na svém Instagramu já maminkám dál. Ale je toho tolik, že by to vystačilo na samostatný rozhovor. Co ale můžu taky rozhodně doporučit, je mít svůj porodní tým. Porodní asistentku a ideálně i dulu. Je to investice k nezaplacení. Dala jsem taky na spoustu babských rad a ke konci těhotenství si dělala napářky, jedla datle, lněné semínko, pila maliník apod.

A podařilo se vám splnit seznam porodních přání? 
Celý určitě ne. Už jen proto, že se to všechno seběhlo tak strašně rychle, a nakonec skončilo akutní sekcí. Rodila jsem ale v Rakovníku, kde se všechna ta hlavní přání přirozeného porodu dějí automaticky. Takže co se dalo, se mi splnilo. Byla jsem v tu chvíli právě ráda za to, že tam mám svou porodní asistentku Martinu Ulčovou, která všechno vykomunikovala za mě.

Foto: Martin Kučera

Co vás po porodu nejvíce překvapilo/zaskočilo? Ať už pozitivně či negativně.  
Tak určitě to, že ačkoli to slyšíte celý život všude okolo, nikdy vás nenapadne, že to fakt bolí takhle strašně moc. A taky jsem překvapila samu sebe. Že jsem to všechno zvládla, že jsem to dala a jak silná žena může být. A právě proto má ta bolest, a to všechno okolo pro mě smysl. Žena si díky této zkušenosti sama sebe víc váží, je na sebe pyšná, stoupne jí sebevědomí. Je to hodně důležité pro následnou výchovu dítěte. Víte, že se z ničeho jen tak nepoděláte. Že si poradíte. Mimo to mě ale pozitivně, ale i negativně překvapil zdravotní personál v porodnici. Setkala jsem se tam s přístupem, jaký bych od lidí, kteří se rozhodli pomáhat lidem, čekala, ale bohužel i s tím opačným. Nerozumím tomu, že někdo dělá dětskou doktorku a přitom nechápe, jak je důležité, aby bylo miminko co nejdříve u matky a evidentně schválně protahuje jeho vyšetření. Navíc pak člověk zjistí, že není jediným případem jejího neempatického chování. Strašně mě tyhle věci mrzí.

Které věci si v mateřství děláte po svém navzdory tomu, co vám třeba poradili v porodnici apod.? 
Já určitě nechci znít nějak nevděčně vůči porodnicím a zdravotníkům obecně. Naopak, velmi si vážím toho, na jaké úrovni zdravotnictví máme a všech lidí, kteří často jednou na doraz a dávají do své práce maximum. Jen je na můj vkus paradoxně zrovna v tomto odvětví spousta lidí, kteří mají ve spoustě věcí zajetý zkostnatělý systém, přes který nejede vlak, mají potřebu pacienty bezdůvodně ponižovat a jsou jednoduše zlí. Což může být zrovna ve chvíli, kdy rodíte, velmi traumatizující. Nicméně toho, co jsem dělala po svém, byla spousta. Chtěla jsem Nailu kojit u patičkového testu, což mi nedoporučovali. Díky tomu o tom ale snad ani nevěděla a ani nepípla. Nechtěla jsem ji hned druhý den koupat, protože miminka by měla být co nejdéle ponechána ve svém ochranném filmu. Takže jsem sestrám zalhala, že jsem ji už umyla. Nebo jsem ji měla stále u sebe v posteli, protože věřím, že bonding nahé tělo na nahé tělo je možná ta nejdůležitější věc po příchodu miminka na svět. Takže když se ptali, jestli ji aspoň někdy dávám do postýlky s monitorem dechu, také jsem radši zalhala, že ano. Je hrozné, že to musí jít touto cestou, protože nějaký dialog s vámi v porodnici nikdo vést většinou nechce.

Dáváte hodně na intuici, nebo odkud získáváte informace? 
Ano, nejvíce na intuici. Anebo právě od holek z Porod je krásný a nebráním se ani informacím z internetu. Razím heslo zlaté střední cesty. Nebráním se tomu vyslechnout si rady, ale nakonec se stejně rozhodnu podle sebe. 
 
Co z připravené výbavičky jste pořídila zbytečně a co jste naopak dokupovali, protože vás to nenapadlo pořídit? 
Všichni vám před porodem říkají, že skoro nic nepotřebujete, ale vy máte stejně pocit, že to není pravda, že potřebujete všechno. Zbytečně jsme asi pořizovali postýlku (když ale ona byla tak krásná!). A pak třeba dudlíky a lahvičky. Zjistila jsem, že dudlík může komplikovat kojení, protože se dítě naučí sát ten dudlík a pak je u prsu zmatené. Navíc každý pláč něco znamená a dudlíkem potřebu miminka umlčím, ale ona přetrvává. Čeho ale není nikdy dost, jsou plíny. Látkové i jednorázové.

Foto: Martin Kučera

Na svém Instagramu otevíráte různá témata týkající se mateřství. Nelitovala jste někdy, že jste se o něčem rozepsala, protože ohlasy v komentářích třeba nebyly pozitivní? 
Ony jsou ty špatné komentáře tak nějak víc vidět, mám pocit. Naštěstí je těch pozitivních valná většina a ženy jsou naopak rády, že někdo s velkým dosahem o těchto tématech veřejně mluví. Párkrát jsem i slyšela, že škoda, že to či ono některá maminka nevěděla dřív. Jsou to všechno věci, u kterých jsem si sama říkala: ,,Panebože, jak to, že jsem to doteď nevěděla?! A kolik maminek to asi neví a mělo by!” Takže ne, nelituju ničeho, co jsem kdy napsala. Ale nikomu nic nenutím. Ani já nedělám nic stoprocentně. Nedávno jsme malé zkusili dát i ten dudlík, protože evidentně sama už nevěděla, co vlastně chce a na pláč nic nezabíralo. Sice to nevyšlo a po asi třiceti pokusech ho stále vyplivávala, ale zkusili jsme to. Každá máma nejlíp ví, co je dobré pro její miminko, ale i pro ni samotnou. Když bude s monitorem dechu klidnější, ať ho určitě pořídí! Já zkrátka na svém profilu píšu o tom, jak to mám zařízené a jak co vnímám já. A buď to s vámi bude rezonovat a dávat vám smysl, nebo ne…

Zvládáte se i s miminkem o sebe starat? Jak odpočíváte a jak o sebe pečujete? 
Myslím, že to v rámci mezí jde. Mám obrovské štěstí, že je můj partner Martin na volné noze, takže jsme spolu doma. Mám taky obě pražské hlídací babičky. A jelikož vím, jak je důležité pro mě samotnou, ale i partnerský vztah cítit se jako žena, nezapomínala jsem na to ani po porodu. Moje maximum ale zatím bylo dojít si na pedikúru, při které byla mála pořád na mně. Snažím se ale občas si vzít i doma něco hezkého na sebe a nalíčit se. 

Už jste se vrátila ke sportu, nebo ještě necháváte tělo, aby se po porodu zregenerovalo? 
Sportovat ještě nemůžu, po císaři bych měla být tři měsíce v klidu. Chodili jsme alespoň na dlouhé procházky a jakmile jsem po šestinedělí mohla do vody, tak jsem plavala. Ale hrozně mi to chybí. Těším se, až zase nazuju běžecké boty. 

Foto: Martin Kučera

Jak to máte s prací? Už víte, jak dlouhou pauzu si dáte, než se třeba vrátíte k natáčení? 
Seriál Zoo už jsem natáčela. Mám za sebou tři natáčecí dny. Ale začíná se pozvolna, měla jsem jen jeden obraz za den, takže takové hezké zpestření. Martin byl na natáčení se mnou, těsně před tím jsem miminko nakojila a pak bylo v šatně s tatínkem. Zvládli jsme to krásně. Taky se budu postupně na podzim vracet do divadelních představení, ani ta nejsou časově náročná a je jich asi šest, navíc mám všude alternace, kdyby náhodou. Nejsem kariéristka, chci být s dcerou co nejvíce, ale stopnout svoji práci teď taky úplně nechci. Naplňuje mě to a dělá šťastnou. A jsme zase u toho, že spokojená máma…

Na podzim vás diváci uvidí v novince Bodyguardi. Můžete jim tento projekt a svou roli představit? 
Moje role je v jednom díle a je to holka, co pracuje na pumpě a hlavní postava v podání Adama Ernesta ji začne balit. Jenže ona není na takové frajírky zvědavá a pohrozí mu baseballovou pálkou. Skončí to bitkou mezi nimi, u čehož jsme se strašně nasmáli. Když jsem četla scénář, připomínalo mi to filmy Quentina Tarantina. Teď čekáme, jestli se nám schválí pokračování seriálu. 

Před porodem jste hodně cestovala, už plánujete nějakou první větší cestu s miminkem? 
Za týden pojedeme do Provence společně s mými rodiči na tři týdny. Jezdím tam už od dětství každé léto. Věřím, že Naila bude cestování milovat stejně jako já. Už jen v bříšku se mnou byla v sedmi zemích.

Zdroj: autorský rozhovor s Denisou Pfauserovou

Čtěte také:

• Amputace nohy bylo mé nejlepší rozhodnutí, vzpomíná plavkyně Věra Závorková (28). Dnes je mistryní republiky a trénuje na paralympiádu
• V sedm ráno na ni cizí muž pokřikoval, že vypadá úchylně. Sedmnáctiletá studentka návrhářství budí pozornost svými modely