Milá redakce, milé ženy-in,

na dnešní téma jsem narazila velice pozdě, ale alespoň pár řádek si můj táta zaslouží.

Táta byl pro mě vždy člověkem, který byl v žebříčku vždy až za mámou. Asi by bylo těžké sepsat, proč tomu tak bylo, nicméně v dnešní době bych to nazvat uměla - říká se tomu domácí násilí. A to táta chtě či nechtě páchal a já se musela zastávat mamky.

Před mojí maturitou tátovi zjistili rakovinu plic, kterou jsem mu prorokovala díky jeho kouření. Po maturitě jsem nastoupila na vysokou školu a táta byl na mě moc pyšný - na svoji holčičku. Zemřel bez toho, abych se s ním zvládla rozloučit.

Díky jeho smrti jsem zapomněla na většinu věcí, které jsem mu vyčítala, a začala jsem vyčítat sama sobě to, že jsem mu nikdy neřekla z očí do očí, že ho mám ráda. Tak třeba prostřednictvím nebeské pošty dostane odkaz na mé řádky a pochopí, že na něj vzpomínám v dobrém, i když mi mnohokrát ublížil.

bokul

Děkujeme za pěkný příspěvek... Snad se nějak dostane i k tatínkovi :)

Tak jak vzpomínáte na svého tátu Vy, milé ženy-in? Setkáváte se ještě? Jaké jsou Vaše vztahy? A jaké byly? Napište nám na redakce@zena-in.cz!

Reklama