Když jsem nedávno brousila mezi regály s oblečením, nechtěně jsem vyslechla část telefonického rozhovoru jedné z prodavaček: „Dobrý den, sestřičko, potřebuji objednat dceru na prohlídku, má nějaký zánět. Ve čtvrtek? Dobře. Chtěla jsem se zeptat jestli v tom vyšetření nebude problém, víte, holce bylo šestnáct a je ještě panna. Aha, pan doktor ji vyšetří konečníkem.“ Ta žena měla jistě dobré úmysly a hlavně starost, když svou dceru na gynekologii objednávala, ovšem způsob a hlavně prostředí, které si k tomuto účelu vybrala, mě, mírně řečeno, šokoval. Předhazovat desítkám nakupujících lidí soukromí svého dítěte, považuji za více než nevhodné.

Vzpomínám na své vlastní pokořující zážitky z dětství. Bylo mi pět let, když jsem musela do nemocnice s podezřením na slepé střevo. Paní doktorka, která toho dne měla moc pacientů, spolu se mnou vzala do ordinace i chlapce s obvázanou rukou. Zatímco on seděl klidně v pyžamu a sestřička mu dělala převaz, já se v téže místnosti musela svléknout, podrobit vyšetření a nechat si zavést čípek. To všechno před tím hochem, který se mi chichotal. Lékařku ani nenapadlo, že bych se před ním mohla ostýchat, byly jsme přeci děti ...
Mnohem hůře jsem se cítila o pár let později, na gynekologickém stole, kdy paní primářka trvala na přítomnosti mé matky. Celou dobu se s ní bavila a komentovala vyšetření, až mi z ponížení vyhrkly slzy.

Nejen lékaři uvádějí děti do rozpaků. Za většinou útrpných situací stojí často sami rodiče. Jen si vzpomeňte kolikrát jste třeba před známými poznamenali: „Ten náš Toník, to je ale jedlík. Jeho hůře živit než šatit.“ Anebo: „Naše Jaruš má strašně velkou nohu, Popelka to zrovna není.“ A zatímco jste se společně smáli, dítko, předmět vašeho veselí, stálo opodál a ostýchavě hledělo do země. K tomu připočtěte pár přihlouplých otázek, na které není možné slušně odpovědět ( „Tak co, poslouchá tě paní učitelka?“ „ Doufám, že nezlobíš a jsi vděčný.“) a hodinku strávenou nad rodinným albem (Nejvíce ceněny jsou fotografie, kde figuruje nočník.).

Vybavuji si slova spisovatele Charlese Dickense, který v knize Nadějné vyhlídky poznamenal cosi v tom smyslu, že zatímco citů dospělého muže jsme zvyklí si vážit, u malého chlapce je zesměšňujeme. A myslím, že stejně tak mnohdy u našich dětí chybujeme v otázkách studu a lidské důstojnosti

Vždyť děti jsou velice citliví a vnímaví tvorové, kteří se dovedou stydět stejně tak jako my, dospělí. Neměli bychom je proto vystavovat trapným situacím, například rozebíráním jejich soukromí na veřejnosti, či si je zlomyslně dobírat.

Souhlasíte s tím?  

         
Reklama