Měla jsem vždycky dojem, že celá naše rodina, kromě psa, prahne po koupání v moři. Letos mám ale nějaké povinnosti a bohužel nám to nevyjde.
A tak jsem seděla a přemýšlela, kde najdu spojence pro nadcházející bitvu.
Přiloudal se synek, začala jsem s ním.

„Poslyš, co bys řekl tomu, kdybychom letos jeli jen k babičce, místo k moři? Mohl by sis vzít tu novou udici.“ Mlaskavá pusa mi byla odpovědí. A už letěl za sestrou.
„Mami, opravdu letos nebudu muset do Bibione? Tam je pěkné nůďo!“ No to jsou mi věci.
Tak zbývá jen manžel. Přichystala jsem řízečky a bramborový salát, tím ho vždycky potěším. „A jéje, co za jobovku to bude tentokrát?“
Lezlo to ze mě jak z chlupaté deky. Manžel nevěřícně kroutil hlavou.
„Chceš mi naznačit, že nebudu muset jet jak šílenec na jeden zátah do Bibione?
Že nebudu stát v koloně na
hranicích?
Že se nebudeme pařit v autě bez klimatizace?
Že nebudeme jíst stále stejné
konzervy?
Že nebudu muset korzovat mezi koženými bundami a drahými plavkami?
Že si
budu moct dát pivo nebo zmrzlinu, kdy na to budu mít chuť?
Že nebudu muset smlouvat na
tržišti, jíst krajové speciality, když já miluju babiččin bramborák s houbami?
A že si už konečně uděláme ten výlet na Orlík a upečeme živáňskou?
Větší radost
jsi mi nemohla udělat!“

Zůstala jsem ohromená.
Tak vlastně se k tomu moři jezdilo kvůli mně? Ale mě to tam přeci nebavilo.

Co všechno vlastně děláme a kupujeme jen proto, že se to všeobecně má za báječné a žádoucí, i když po tom vlastně netoužíme?
A co vy, kam jedete letos k moři?  

 
TÉMATA:
DŮM A BYT