Pocházím z rodiny chudé, leč poctivé. Do školních lavic jsem usedala v sedmdesátých letech – tedy v době tuhé normalizace - a tak bylo mé dětství opředeno pionýrskými šátky, budovatelskými básněmi a brannými hrami “O partyzánský samopal”.

Jako dítě jsem samozřejmě spoustu věcí vnímala jinak, než kdybych byla v té době již dospělá, a tak jsem se upřímně radovala z vítězství v celoškolní recitační soutěži, kde jsem excelovala s básní o velkém Leninovi. Byla jsem pyšná na své členství v pěveckém sboru a horlivě se učila truchlivé a bojovné sovětské písně o velké vlastenecké válce, vykořisťovaných dělnících a rolnících a vykonávala jsem důležitou funkci kronikářky našeho pionýrského oddílu Rudá hvězda.

O cestování se nám tehdy mohlo jenom zdát. Či – přesněji řečeno – většinou jsme ani nesnili. Dovolená na Kanárských ostrovech byla tehdy utopií stejného ražení, jakým je dnes výlet na Mars. A tak jsme se ani nesnažili o něčem takovém přemýšlet.

Zkrátka a dobře, v sedmdesátých letech se beztrestně mohlo jezdit k moři do Bulharska, Rumunska a Německa, ti šťastnější si užívali mořských vln v Jugoslávii, a tím musely být touhy a sny socialistického člověka naplněny.

Jak jsem řekla již v úvodu, pocházím z rodiny chudé. Moře v Bulharsku pro nás bylo nedostupné, a tak se rodiče rozhodli, že svým dětem dopřejí pohled na větší množství vody, než je Lipenská přehrada tím, že nás vyvezou do Maďarska k Balatonu.

Byli jsme s bratrem děti skromné a vděčné za cokoli, co se vymykalo běžnému životnímu standardu, a tak jsme tento návrh našich rodičů přijali s nadšeným hýkáním, jásotem a veselím a okamžitě jsme se začali nezřízeně těšit. Naše nezkažené dušičky překypovaly nadšením a troufnu si říct, že kdyby nám někdo v tu chvíli nabídl pobyt na Floridě, pohrdlivě bychom ho odpálkovali s tím, že my přece jedeme do Maďarska k Balatonu. Pche!

Zajímavé je, že když dnes prohrábnu své vzpomínky na tuto exkluzivní dovolenou, vybavují se mi jen samé nedůležité příhody, které se samotným pobytem u bájného Balatonu nemají moc společného.

Třeba příprava. Samozřejmě, že jsme jeli pod stan. Hotel byl pro mastňáky, a to my jsme rozhodně nebyli. Výhled na táboření pro nás byl rozhodně lákavější, než kdybychom měli chodit v nažehlených košilích do hotelové restaurace.

Jenže se stanováním jsou – co se týče přípravy – celkem problémy. Nesmí se na nic zapomenout, protože jakékoli opomenutí se může pro ničím nerušený pobyt stát osudným.

Po válečné rodinné poradě byly přípravné práce rozděleny takto: tatínek se postará o dobrý stav naší Škody 1 000 MB, maminka o jídlo, oblečení, stanové potřeby, spacáky, lehátka, ručníky, nádobí, opalovací krémy, deky na pláž, hygienické potřeby atd. My s bratrem jsme měli za úkol uklidit si před odjezdem pokoj a sbalit si lehké zavazadélko obsahující hru Člověče nezlob se, knihu a karty.

Rozdělení úkolů vskutku spravedlivé, řekla bych ironicky z dnešního pohledu. Tehdy jsem nad tím nepřemýšlela a maminčina nálož mne skutečně netížila.

Musím říct, že moje maminka vždycky uměla dobře organizovat a měla úžasný dar myslet na věci nás všech. Vrhla se do svého přídělu s vervou sobě vlastní a v ložnici se pomalu vršily hromady potřeb na táboření.

Tatínek trávil každé odpoledne důležitým poleháváním pod svou Škodou 1 000 MB, chodil unavený z té těžké práce a starostlivě líčil unavené mamince, jaký je stav ložisek, brzdových destiček, kulových čepů, chladící kapaliny, brzdové kapaliny, alternátoru a jeho uhlíků, klínových řemenů, rozdělovače, svíček a karburátoru včetně filtru. Maminka chápavě pokyvovala hlavou a v duchu si sumírovala, na co ještě nesmí zapomenout a že musí přibalit i lékárničku.

Konečně nadešel den D, všechna zavazadla byla uložena a naložena, tatínek seděl v pohotovostní pozici za volantem, já s bratrem vzadu a čekali jsme na maminku, která ještě kontrolovala všechny uzávěry přívodů vody a plynu. Když konečně přiběhla a usedla, dostalo se jí lakonicky vyčítavého odsudku ze strany tatínka: “Čekáme jenom na tebe!”

A vyrazili jsme. Hurá k Balatonu. Ze severu Čech až tam nás čekala pořádná štreka. Dálnice byly tehdy ještě skoro fantasmagorickou utopií, a tak jsme se šinuli po okresních silnicích rychlostí sprintérského šneka. Maminka měla na klíně Autoatlas a byla pověřena navigováním. Chuděra, ani trochu jsem jí tuto funkci nezáviděla.

Po bloudění, několikerém špatném odbočení a zamotáním se v českých luzích a hájích tatínek zastavil, vyrval Autoatlas mamince z rukou a sám si vytýčil směr trasy. Zahanbená maminka seděla jako oukropeček a mlčky trpěla. Rozčilovat nebo hádat se s tatínkem, řídícím vozidlo, se nedoporučovalo.

Tuto zásadu posléze porušil můj třináctiletý bratr, který se napasoval mezi přední sedadla a bedlivě sledoval svého otce, jak si vede coby řidič. Jelikož si o řízení již něco přečetl a absolvoval v pionýrském oddíle kroužek “Dopravní bezpečnosti”, považoval za svou povinnost upozorňovat tatínka na různé situace v provozu.

“Tati, značka na čtyřicítku. Zpomal! Dej tam čtyřku … proč tam nedáš tu čtyřku? Předjeď ho, dederóna /dederón bylo označení pro turistu z DDR – NDR/… Nejezdi na něm tak nalepenej, co kdyby zabrzdil? Přidej plyn, tady můžeš jet rychleji… Bacha! Nějakej hajzl nás předjíždí…”

Na prvním vhodném místě tatínek beze slova zastavil, vystoupil a odešel pryč. Zůstali jsme sedět a němě jsme zírali za otcem, mizejícím v nám dáli. Když už z něj byla jenom malá tečička, prolomila jsem šokované mlčení: “Mami, co budeme dělat? Ty přece nemáš řidičák.”

“Já to klidně odřídím,” kasal se brácha, posílen sebevědomím z pionýrského kursu.

Maminka mlčky setrvávala na místě a pak nás uklidnila: “On se vrátí. Nebojte. Potřeboval si asi odpočinout. A ty mu už nemluv do toho řízení, to víš, není to příjemné.” Pak vybalila řízky, chleba a okurky a v poklidu jsme posvačili.

Tečka za obzorem se začala opět zvětšovat, až nabyla podoby našeho tatínka, a my jsme měli radost, že nezůstaneme viset někde v pustině, daleko od domova.

“Tak jedem.” Usedl již uklidněný otec za volant, nastartoval, ještě vrhl výhružný pohled na svého syna a pokračovali jsme až na hranice a posléze až k toužebně očekávanému Balatonu.

Během vybalování, stavění stanu a zabydlování se byly odhaleny nedostatky v práci naší maminky, která zapomněla otvírák na konzervy, lavór na mytí, tátovo holení a sůl. Chudinka, kála se až do palce u nohy a všem se nám omlouvala, že se tyto nezbytnosti musí zakoupit až na místě, čímž budeme ochuzeni o několik porcí zmrzliny.

No a pak nastal ten správný čas užívání si zasloužené, šťastné a krásné rodinné dovolené u Balatonu. Největší vzpomínka na samotné jezero je ta, že jsem skutečně nedohlédla na druhý konec. A že jsem z toho faktu byla naprosto fascinovaná. :o)))

 

TÉMATA:
ZAHRANIČÍ