Juliin příběh se od většiny těch "hubnoucích" liší. Ona sama o hubnutí v podstatě nijak nestála. Navíc ho vypráví její muž, samozřejmě s jejím vědomím. Ona sama se totiž stále potýká s depresemi a o sobě mluví jen velmi nerada.
"Julie nikdy neměla velké problémy s váhou, a i když během let byla o něco baculatější než v době, kdy jsme se brali, neřešila to a já taky ne," vzpomíná Petr. Před dvěma lety se to však změnilo a najednou, na jaře začala Julie hubnout skoro před očima. Bývala unavenější, ale to byl Petr taky, protože jejich starší syn začal chodit do školy a jim přibyl problém s vozením a vyzvedáváním, protože ačkoli bydlí kousek za Prahou, do školy malého Kubu vozí právě tam.
"Bohužel jsme se vídali jen ráno a večer, takže jsem si dlouho neuvědomoval, co se vlastně děje. Julie hubla a zpočátku to komentovala, že ji to těší, ale pak už o tom nemluvila. Když jsem udělal jídlo, nechtěla, že nemá chuť, anebo si vzala jen hrozně málo," líčí Petr. Juliino nechutenství a zhoršování se nálady začalo někdy v dubnu a vyvrcholilo v červnu, kdy se během víkendu při plánování dovolené v podstatě zhroutila. Plakala, nebyla s to dohodnout se, kam pojedou, pak sama sobě vyčítala, že rodině kazí plány, stýskala si, že nedokáže ani zařídit letní tábor pro dítě, protože se bojí, že 
Petr naštěstí vytušil, že je skutečně zle. Telefonicky se poradil se svým kamarádem psychologem a hned po neděli doprovodil Julii k psychiatrovi, který jí doporučil volno - naštěstí to bylo možné, protože v práci jí vyšli vstříc. A začal ji léčit. Její problémy totiž konečně dostaly jméno: deprese.
"Hubnutí je jedním z nejtypičtějších projevů deprese," potvrzuje docent Jiří Horáček z Psychiatrického centra Praha. Není to samozřejmě projev jediný, tím úplně nejdůležitějším je smutek, a to v míře, který zdraví lidé nezažijí ani v případě, že je potkají nějaké nepříjemné události. Zpětně si i Julie musela připustit, že ji právě od onoho dubna stravoval smutek, který jakoby zdánlivě neměl příčinu. To, že přestala jíst, byl už jen další stupeň.
Zpětně je Juliin případ v pdostatě dost modelový, ale zprvu si ani ona sama, aní její muž neuvědomovali, čím trpí a jak spolu jednotlivé problémy - nechutenství a bolest bčřicha, jindy zase bolest hlavy a nedostatek energie souvisí. Právě tyto bolesti byly totiž zprvu výraznější než výše zmiňovaný smutek.
A jak se vede Julii dneska? Mnohem lépe než před rokem, ale pořád se ještě bojí toho, že se jí depresivní stavy vrátí, a proto o nich raději sama moc nemluví. Její muž ale říká, že jinak se nebrání tomu, aby o ní mluvil on: "Myslí si, že čím více lidí bude o depresi a jejich projevech vědět, tím lépe." Kdyby si totiž Juliin muž nedal dvě a dvě dohromady, mohl by se její stav dále zhoršovat a pak by i léčba trvala mnohem déle. A nemusela by být tak úspěšná - Julie nakonec užívala antidepresiva dva měsíce a další půl rok už jen udržovací dávku, zároveň chodila na psychoterapii.
Nový komentář
Komentáře
Také jsem o tom jiz cetla a vypada to dobře, nebala bych se toho to vyzkouset.
viky.beckham — #55
jasne stranky mají cbdex.cz mají tam dobře vse rozepsane zda se mi to prehledne a informace jsou dobře dohledatelne. Myslim ze i když je zkontaktujete tak vam vrele odpovi :)
maruska.kolaj — #54
hodite sem vice info o tech kapkach a klidne i odkaz prosim?
Mne k neprimerenemu hubnuti privedlo dlouhodobe nechutenstvi kterym jsem delsi dobu trpela. Nakonec jsem to vyresila jednima kapkama co mi opravdu pomohly. :-)
Vtipná: podle toho co jsi napsala se nedá poznat, zda si jenom hlídá váhu a dejme tomu je hubená.
Nebo zda spěje mílovými kroky k anorexii.
V druhém případě ji asi pomůže pouze spolupráce s psychologem či psychiatrem.
iljanka:
Tak úplně nesouhlasím.To není o schopnostech vyrovnat se s nenadálým problémem - to je přesně náhled Amálky.To je prostě věc,která se nedá zvládnout jen vlastní vůlí - jako každá jiná nemoc.Hraje roli,ale nestačí.
Amálie: jsi šťastný člověk a važ si toho. Ale ne každý člověk má předpoklady pro to, aby se vyrovnal s nenadálým problémem nebo aby si vůbec připustil, že nějaký problém nastal. Věří si, že všechno vyřeší sám. A nebo nemá odvahu s někým o tom mluvit a problém přeroste v neřešitelnou situaci. Trochu porozumění pro ty ostatní nikdy neuškodí.
Amálie: Klídek
Jinak to ale Tobbi napsala přesně - říct někomu s depresí "seber se" je stejný blábol,jako když do mě bejvalej hustil "seber se", když jsem za dva měsíce zhubla dvacet kilo a řval po mě,proč s tím něco neudělám a že to dělám schválně 
To je NEMOC, ne blbá nálada.A dost špatně se chápe bez nějaké osobní zkušenosti.A taky se z ní málokdo vyhrabe sám,jenže u nás stále díky neznalosti přetrvávají názory podobné tvému a také,že je ostuda si říct o odbornou pomoc - a k lékaři se chodí,když už nestůně jen duše,ale i tělo.
Tobbi: Skutečnou depresi s Chlorprotixenem a podobnými svinstvy jsem si vyžrala před pár lety. Nezhubla jsem ani gram, naopak.
Nyotaimori: Psala jsem loni práce na téma LMD a hyperaktivita(s nimiž mám zkušenosti), EEG biofeedback, to mělo souvislost s nutkavostí a tím i se "sériáky" a tam jsem zas narazila na jejich duševní stavy a deprese. Proto mě to zajímá. Díky za tip, doufam, že bude o vík pršet, abych to stihla pročíst.
Andula: no jo no, každej nějak začíná na začátku cesty za poznáním. Třeba to nepochopim bez vlastní zkušenosti nikdy, třeba ano. A jestli se muj pokus něco dozvědět zdá komukoliv jakkoliv blbej, je to jeho věc
Nyotaimori: děkuju, mrknu tam, třeba tomu konečně aspoň trošku porozumim. Teď čtu od Christophera Berry-Dee Zpověď sériových vrahů. Dost hustej masakr.
Visnery:
Ba ne. U skutečných depresí se hubne. To je teď jenom moderní, nazývat "blbou náladu" depresí. U takzvané "depky" se přibírá. Jenže "depka" narozdíl od deprese není nemoc.
Amálie: A ke schizofrenii. To bych tě chtěla vidět, jak bys na sobě našla ty příznaky a vyrazila do boje! Ty víš, jak se latentní schizofrenie projevuje?
Jistě jsi na sebe pyšná, že všechno zvládáš sama. Ale kdyby tě hryzlo klíště a onemocnělas a nemohla bys všechno zvládat sama, asi by tě hlášky typu "Seber se, já taky nemám boreliózu" pěkně sraly.
Amálie: To je jako kdybys někomu s cukrovkou říkala: "Dělej s tím něco, jez sladké. Já ho jím a nic se mi neděje."
A on by ti odpověděl :Ale já jsem nemocný. Moje slinivka nedodává krvy inzulín.
A ty bys mu na to řekla: Prosím tě seber se.
Taková situace je asi nepravděpodobná, že.
Jak říká moje známá doktorka: Říkat člověku s klinickou depresí: Rozvesel se, je stejné jako říkat člověku s tubrkulózou: Nekašlej.
Amálie: upřímně řečeno, přijde mi, že ne, že to nechápeš, ale že to pochopit nechceš, protože to co píšeš je, s prominutím, úplná pitomost.
Manx: Milá Manx, nikoho z ničeho neobviňuju a jasně jsem tu napsala, že tomu nerozumim, sama s tim nemam zkušenosti. A právě proto, že jsem uvedla výše popsané, bych očekávala třeba tip na dobrou knihu nebo popis vlastních zkušeností, nikoliv však útok, jaký píšu nesmysly a že někoho obviňuju.
Manx: taky ti přeju prima den a máš možnost se vyjádřit. Nech tu možnost prosím i mně.
Andula: já vim, že nefňuká, proto jsem to dala do uvozovek, nenapadlo mě honem lepší slovo.
Píšeš, že to bere nemocný tak, jako že selhává, tak ať selhávat přestane. Vždyť když dělam chyby nebo něco nezvládam, tak se buď něco doučim, nebo si toho naberu míň, ne? Mně právě neni jasná ta reakce na to, že jedinec někde začíná pokulhávat. Že s tim nic neudělá a schovává to. To je podle mě daleko větší ostuda, než umět přiznat, že někde v něčem nestačí, okolí mu určitě rádo pomůže a problém je v zárodku vyřízenej.