Když jsem se s Karlem seznámila, nějaký šestý smysl mi řekl, že jsem konečně našla toho pravého… Karel byl nejen můj typ, ale byl milý, vtipný, měl stejné zájmy jako já, zkrátka nám to spolu klapalo ve všech směrech.

 

Před dvěma měsíci jsem mu navrhla, ať se přestěhuje ke mně. Máme se rádi, hádky nám jsou cizí, tak proč nezkusit žít společně?

 

Zprvu jsem byla nadšená, že žijeme spolu. Společné snídaně, společné usínání, společné vedení domácnosti. Můj malý byteček díky jeho přítomnosti ožil a pocit samoty zmizel stejně jako králíček v klobouku tajemného mága.

 

Měla jsem radost z toho, že Karel můj byt začal rychle brát jako náš byt a že již po pár dnech pozbyl pocitu, že je na návštěvě.

Ale neříká se, že všeho moc škodí???

 

Karel si skutečně rychle zvykl na to, že u mě je doma (a věřte, byla jsem opravdu ráda), jenže… S pocitem, že je doma, přišla i jeho touha zasahovat do našeho společného bydlení.

 

Zprvu jsem vítala každý jeho nápad, každý návrh co změnit, co upravit. Bohužel, tato jeho aktivita se jaksi vymkla kontrole a mně pomalu a jistě dochází trpělivost.

 

To, že Karel zavrhnul moji malbu a vybral tapety, které se líbí jemu, jsem přešla a s úpravou souhlasila.

Když Karel přestěhoval komplet nábytek v době, kdy já byla v práci, jsem také tolerovala. Ale nyní mi Karel začíná přendávat nádobí, prádlo, potraviny ve špajzu, vyhodil můj oblíbený lustr, opět přestěhoval komplet ložnici… a mně nějak dochází trpělivost.

 

Vždy, když jdu do práce a on má volno, trnu, co se v našem bytě za tu dobu zase změní.

Nedávno mi dokonce vyhodil (!!!) palmu se slovy, že zabírala zbytečně moc místa a působila neesteticky!

 

Dost ošklivě jsme se pohádali a já Karlovi jasně a důrazně řekla, že si prostě nepřeji, aby toto dělal. Jistě je to náš byt… Ale je NÁŠ nikoli jeho, a proto bych ráda byla součástí jeho plánu, co změnit, co přestavit, co vyhodit…

 

Karel se cítí dotčený, je uražený a řekl mi, že takto si tedy společné soužití nepředstavoval. Prý aby se teď bál vzít jogurt z lednice!

 

Je opravdu tak hloupý, nebo mi to dělá schválně???

Já nevím…

Ale cítím v sobě hořkost a obávám se, že náš vztah dříve nebo později ztroskotá. Mám ho ráda, ale už odmítám tolerovat jeho „zálibu“ v hraní si na architekta….

 

 

Reklama