Jmenuje se Míša. Dostala jsem ji, když mi byly tři roky - to byla skoro stejně velká jako já. Hnědá plyšová medvědice s korálkovýma očima a otáčecíma tlapkama a hlavičkou. A s broukátkem v bříšku. Stala se mi v podstatě druhou mámou - když jsem se v noci bála, když mi bylo smutno, když jsem se urazila na rodiče... Vždycky jsem se k Míše přitulila a povídala si s ní. A když jsem byla starší, chránila mě Míša při sledování hororů a byla mou největší důvěrnicí v čase prvních lásek.

Když se jí prodřelo bříško, tak jsem ji ,,operovala" - dostala narkózu, a pak jsem vyndala broukátko - už stejně nefungovalo - a přišila jí nové bříško. Ještě náročnější byla operace, když se jí začaly prodírat okraje ,,kloubů". Ale i ty se mi povedlo spravit. Míša se mnou spávala v posteli až do mých jedenadvaceti let. Pak jsem si domů přivedla psa, a ten začal na mou plyšovou oblíbenkyni žárlit. Poté, co roztrhal dva jiné plyšáky, jsem Míšu raději posadila na skříň.

Když jsem trochu odrostla a začala se zabývat religionistikou a psychologií, uvědomila jsem si, že Míša má pro mě vlastně status jakéhosi strážného ducha, mého totemu, průvodce a ochránce v říši snů, tam, kde se dotýkáme temné hlubiny vlastní duše. Chránila mě nikoliv před vnějším světem, ale před vnitřním světem mých vlastních obav a strachů. Byl to vztah jako ze starých šamanských příběhů - Míša mě provázela na všech mých cestách do ,,zásvětí".

Ted řeším jedno velké dilema. V dobách dávných, kdy bývalo zvykem, že hračky přecházely z otce na syna a z matky na dceru, bych Míšu předala svému dítěti, budu-li tedy někdy nějaké mít. Dnes se ale už tahle tradice nenosí a dítko by mne asi se zlou hnalo, kdybych mu místo nové mrkací a čůrací panny nebo semišového tygra velikosti houpacího koně chtěla vnutit odřenou plyšovou medvědici.

Se svými starými hračkami jsem se vždycky loučila nerada - ne že by mi dělalo takový problém se jich vzdát, ale přišlo mi líto je jen tak vyhodit. A Míšu? Tu přece do popelnice prostě hodit nemůžu... Ráda bych ji ,,propustila" - je to strážný duch mého dětství a teď už má věrnost patří někomu jinému, ráda bych, aby střežila někoho dalšího, ale jak? Asi budu muset vymyslet nějaký šílený šamanský rituál.

Jaké byly hračky Vašeho dětství?
Měla jste nějakého "strážného ducha"?
Máte nějaké hračky dodnes?
A co jste udělala s těmi, které dosloužily?
Předala jste nějaké své hračky dětem?
Předali rodiče Vám nějaké hračky?
Nebo Vám kupovali nové?

Posílejte na redakce@zena-in své příběhy, vzpomínky, ale i fotky! Cenu obdrží nejlepší příspěvek i nejlepší fotka!

Reklama