Zdálo se jí, že se ocitla v mlze.
Bílá tma ji obklopovala ze všech stran. Svazovala ji, dusila....

 

Pomalu otevřela oči a snažila se něco vidět. Prohlédnout skrz to podivné bílo, které bylo všude kolem.

Špatně se jí dýchalo, hlava jí třeštila k prasknutí.

 

Co to bylo za sen? Další odporná noční můra....

Myšlenkové pochody byly pomalé, zmatené.... jakoby její myšlenky cosi drželo v síti a bránilo jim uniknout, osamostatnit se.

 

Vzpomínky přicházely pomalu, vracely se jak letní bouře. Nejdříve se objevily jen vzdálené záblesky, za chvíli udeřil hrom v podobě „uvědomění“.

 

Touha, sex, bolest, znásilnění, sladké bezvědomí....

 

Mlha se jí rozpustila před očima ve chvíli, kdy si její mozek uvědomil, vzpomenul na vše, co se odehrálo.

 

Začala křičet. Řvala s nepříčetností zvířete, řvala jak cosi bez duše.

Bolest jí projížděla celým tělem a její vlastní řev jí připadal jako směšný zvuk, který přeci nevyhází z jejího hrdla.

 

Tohle není ona, tohle se nestalo... celé to přeci byla jen hra. Nic víc. Jen nevinná, obyčejná hra. Jen touha po dobrodružství, touha po sexu, o jakém snila.

 

"A máš co si chtěla...." Ta věta se jí objevila v hlavě stejně nečekaně, jako by uprostřed bouře vysvitlo slunce.

Ano, má co chtěla....

 

Pomalu se nadechla. Další, téměř zvířecí výkřik zadržela v hrdle a pomalu dýchala.

Nádech.

Výdech.

Nádech...

Tak je to správně.

 

Přivřela oči a silou vůle se nutila začít myslet.

Myslet!!!

 

Je tu svázaná, znásilněná, nikdo netuší, kde je....

Panika se jí opět dobývala do hlavy jak profesionální zloděj.

 

Myšlenky se jí opět v hlavě tříštily jak křehké sklo. Pokud se dá blížící se šílenství vycítit, pak ho právě v této chvíli Veronika cítila. Téměř se ho mohla dotknout, mohla mu otevřít svou mysl a pozvat ho dál.

 

Naprosté šílenství. Vysvobození.

 

Temnotu místnosti náhle proťalo nepatrné světlo. Podivný stín se rozlil po zdi jak inkoust.

Veronika otočila hlavu ke dveřím.

Je tu. Vrátil se.

 

Věděla co bude následovat. Další bolest, další znásilnění.... Tentokrát už zvířecí výkřik v hrdle nezadržela. Zoufalství, strach, bezmoc se z ní dralo ven v podobě křiku, v podobě hýkání, které nahánělo husí kůži....

 

„Buď zticha! Neřvi!“ Muž k ní přiskočil a dlaní ztlumil další výkřik, který si dral cestu ven z Veroničina hrdla. „Prosím tě, nekřič, nekřič....ššššš..... neublížím ti.....“

Muž stále držel dlaň na Veroničiných ústech a dokola opakoval to jedno jediné slovo NEKŘIČ.

 

Neovládala svůj křik, neovládala své myšlenky, neovládala sama sebe. Ale něco hluboko uvnitř jejího nitra – něco, co stále ještě dokázalo uvažovat, myslet – vyslalo signál.

Signál natolik silný, že ho i napůl šílená mysl dokázala rozeznat, zpracovat.

 

To není ON. To není hlas TOHO v masce...

 

Veronika zeširoka rozevřela oči a snažila se zaostřit pohled na tu tvář, která se nad ní skláněla....

Znáš ho... toho muže znáš!

„Už je vše v pořádku, už se nemusíš bát. Už se nemusíš bát....“ Pohladil ji po vlasech slepených potem a usmál se. „Je konec, pomůžu ti. Dostanu tě odsud.....“

 

Ta slova byla pro Veroničinu mysl jak zázračný lék. Lék na šílenství, lék na bolest, lék na beznaděj.

„Domů.... chci domů....“

 

________________________________________________________________________________

 

Hlasujte v anketě přímo zde v článku! Rozhodněte o tom, jak se děj bude dál odvíjet!
Hlasování bude ukončeno o půlnoci ze středy na čtvrtek.

Předchozí díly naleznete ZDE