Náš poslední přesun přes Thajsko byl strašný. Usnout se nám podařilo jen na dvě hodinky – víc nám strach nedovolil.  Začnu prvním dílem cesty z Krabi do Surat Thani. Na malém ilegálním autobusovém nádraží na okraji Krabi nás pobavil jeden autobus, který se chtěl otočit, ale nešla mu tam zpátečka. Řidič dělal co mohl. Pro jistotu jsme se zeptali, jestli to není ten náš autobus. Dostalo se nám ujištění, že ne. Byl. Do Suratu naštěstí zpátečka nebyla třeba. Jediný problém, který nastal při čtyřhodinovém přesunu na přestup, byla rána pěstí, kterou řidič uštědřil Davidovi. Nelíbily se mu jeho natažené nohy do uličky. A od té chvíle už jen kypěl a vnitřně zuřil, až do Bangkoku.

Ze Suratu jsme jeli na první pohled moderním dvoupatrovým autokarem. Řidič byl dalším z těch arogantních hlupáků, kterých je tady ilegální přeprava plná. Bágly nakládal takovým způsobem, že je pomocník řidiče převzal zhruba dva metry před zavazadlovým prostorem, chytil je za tráky, rozhoupal a hodil. Nevím, jestli to bylo tím, že Davidův batoh byl největší a těch 20 kilo malý thajský můžík prostě neunesl, nebo tím, že se na něj David mračil (váží v podstatě dvakrát tolik jako on) a kroutil významně hlavu, ať s tím házet ani nezkouší. Jeho batoh tam tedy s vypětím všech sil donesl. Můj bágl před tím samozřejmě absolvoval letecký výcvik.

Po usednutí (měli jsme místa v první řadě, před námi byla přepážka metr deset vysoká oddělující kabinu od cestujících) jsme si zuli boty a opřeli si je koleny nebo chodidly o tu přepážku. Napnout je tam totiž nebylo vůbec kam, to bychom je celou cestu museli mít v pravém úhlu v kolenou. Řidič i pomocník se hlasitě rozeřvali „no foot, no foot“. Neadekvátně silně, hystericky a naštvaně. To se Dav chtěl prát poprvé. Potom jedna Francouzka požádala o ztlumení hlasitého DVD s thajskou tupou populární hudbou (které běželo nonstop 3x za sebou).

Řidič se rozhodl, že ji jen tak prostě vyhodí, a nechtěl ji pustit zpátky na místo. Ať si prý vystoupí, 100 kilometrů po vyjetí ze Suratu, v noci, někde v Thajsku. Mimoto byl tento autokar o dvě místa menší než ten z Krabi. Takže pro změnu na dalším ilegálním autobusáku v Suratu zůstali dva lidi, kteří se tam prostě nevešli. Nikdo se o jejich osud samozřejmě nestaral. Zaplaceno nezaplaceno. Potom jsme ve tmě do něčeho (někoho?) narazili a potom jsme se pokazili. Pomocník s řidičem mlátili velkým klíčem do kola, až se to spravilo (40 minut, cca 100 metrů od benzínky). Nikdo samozřejmě nesměl vystoupit, hned začali ječet jako sirény. Deset minut na to jsme zastavili u jednoho lidového motorestu, kde pomocník, který na rozdíl od řidiče uměl alespoň číslovky v angličtině, vyhlásil pauzu 40 minut. Opakovaně jsme se zeptali, jestli je 40 opravdu 4 a 0, a tedy jestli má smysl vůbec vystupovat z busu. Pomocník nás ujistil, že 40 minut je opravdu 4x deset minut, a tak jsme vystoupili, že si dáme studenou Colu. Ono to vypadá jen tak, vystoupit, ale uvědomte si, že v buse je klimatizace nastavena na 17 stupňů, spíte zabalení ve spacáku a máte na sobě mikinu, šátek kolem krku a venku je přes třicet. Pokaždé je to pro organizmus pěkný šok. To si to vylézání a svlíkání na pár minut fakt rozmyslíte. Po deseti minutách začali křičet, ať okamžitě nastoupíme. Naháněli nás jak zvířata do chlíva. To  se David chtěl poprat podruhé a myslím, že nebyl sám. Amíci nadávali v angličtině, my v češtině. Akorát Thajci, kteří cestovali s námi, mlčeli.

Cesta pokračovala v rytmu předjíždění, myšek a rychlosti kolem 150 km v hodině. Kolo opět v průběhu cesty povolilo, takže se občas zdálo, že se převrátíme. Kolébali jsme se i za jízdy na rovné cestě, všichni jsme měli strach. Jednou jsme jeli pár metrů jen po kolech na jedné straně. Řidiče to samozřejmě nezajímalo. Občas jsme stáli a boucháním do kola opravovali. Když jsme dorazili do hotelu, ještě hodinu jsme oba měli mořskou nemoc. Chtělo se nám zvracet. Přežili jsme 12 hodin jízdy. Až sem pojedeme příště, už nikdy nebudeme jezdit ilegálními autobusy – to si slibujeme, ještě než usneme.

 

 

TÉMATA:
ZAHRANIČÍ