Nedávno jsme s mou tři a půl letou dcerou trávily pár dní v pražské nemocnici Bulovka na infekčním oddělení. Diagnóza byla Campylobakterie (velmi podobné příznaky jako u Salmonely) a kde k ní dcera přišla, se mě neptejte. Ve školce nebyl žádný jiný případ tohoto velmi nepříjemného 
V každém případě bylo nevyhnutelné navštívit nemocnici.
Dcera měla hrozný průjem a poslední noc strávenou doma i vysoké teploty. V pět hodin ráno jsme volali na pohotovost a následně dle instrukcí jeli rovnou na Bulovku.
Všude jsme s vysílenou a pochopitelně velmi ukňouranou dcerkou čekali.
Začalo to na infekční ambulanci, kde jsme byli přivítáni velmi nepříjemnou sestrou. „To jdete tedy dobře… Doktoři mají vizitu… No budete čekat asi hodinu…,“ křikla na nás na uvítanou a nenávratně zmizela. V té necelé hodince čekání jsme byli asi pětkrát kakat a v mezičasech jsme s manželem hráli pro rozptýlení divadélko s přinesenými hračkami.
Paní doktorka, i přesto že očividně přichvátala od jiné práce a její oči svědčily o únavě, byla velice milá.
I v dceři vzbuzovala důvěru a nechala si důkladně prohmatat bříško. Pravá strana břicha se této milé osůbce nelíbila, a tak nás poslala na chirurgii, kde jsme zase čekali. Paní doktorka byla právě na oddělení… Ta už tak milá nebyla, ale situaci zachraňovala starší sestra, která s pochopením komunikovala se zcela vyčerpanou dcerou. Milé hrátky přešly v momentě, kdy dceři strčila čípek proti teplotě do zadečku ...
Co následovalo?
Dlouhé prohlížení bříška i konečníkem, dále sonografie a zpět na infekční… To už jsme byli všichni, já, manžel a dcerka skutečně hrozně unavení, pohybovali jsme se v prostorech Bulovky již celých pět hodin…
Výrok mladé doktorky nás ale dokonale vyvedl z malátnosti. „Budete si zde muset poležet. Jděte 
Zakápneme znamenalo kapačku, napíchnout na zápěstí (s mou pomocí, kdy jsem své dítě držela vší silou za ruku, aby ji sestra mohla napíchnout nemalou jehlu) a další a další nepříjemné procedury. Výtěry, prohlídky konečníkem, čípky na teplotu a hořké prášky. Na vše jsme čekali, vždy nám bylo řečeno „čekejte, paní doktorka přijde…“ a my čekali…
Sestry po chodbách pobíhaly a za celý pobyt v nemocnici jsem je skutečně neviděla odpočívat. Když jsme další den velmi dlouho čekali na doktora z chirurgie, který měl pro jistotu ještě jednou prohmatat bříško, dočkali jsme se na první pohled velmi unaveného doktora s červeným nosem.
Ale víte, co vám povím, červený nos a jeho prázdný pohled mi pranic nevadil. Nevadilo mi ani, že místo v poledne přišel ve čtyři odpoledne. Dceru totiž vyšetřil velmi důkladně a i jeho přístup byl přívětivý. A když došel k závěru, že musí provést vyšetření opět konečníkem a já věděla, že bude moje bolavé děťátko strašně plakat, hodil po mně omluvný a velmi chápající pohled.
Když jsem dceru po jeho odchodu utěšovala a moje nervy byly skutečně k prasknutí, uvědomila jsem si, jak žalostně málo je tu potřebného personálu.
Noční sestry se po chodbách pohybovaly překotným klusem a nevěděly, co dřív. Doktorky pobíhaly mezi ambulancí a lůžkovým oddělení, a tak se často stalo, že vizity plánované na ranní hodiny probíhaly až v poledne. A zmíněný doktor z chirurgie, jak jsem se dozvěděla později, byl ve chvílích prohlídky mé tříleté dcery po několikahodinové operaci, při které zachraňoval život čtrnáctiletého klučiny.
Jestli mě něco v posledních dnech, týdnech a nakonec vlastně letech života v našem státě skutečně naštvalo, tak je to úroveň dětského ošetření v nemocnicích. Matky, které jsou vyčerpané a jejichž nervy bojují o každou další chvilku, ve které se „drží“ kvůli dítěti, ty by to snad vydržet mohly. Ale děti, které na ně koukají a fňukají v bolestech, ty už to stálé čekání jen ztěžka pochopí a na 
Děkuji tedy mnohokrát personálu Dětského infekčního oddělení na pražské Bulovce. Děláte skutečně, co můžete, a mnohdy ještě víc.
Ale vůbec neděkuji těm, kteří vám k práci připravují tak šílené podmínky. Je vás na tuto tolik zodpovědnou práci žalostně málo a nechápu, jak tímto způsobem může ve všech případech dojít ke kvalitnímu ošetření lidí, neřkuli, v tomto případě malých dětí.
Je to vina nemocnice? Státního zřízení? Struktury zdravotního pojištění? Našich zákonodárců?
Nevím a je mi to jedno. Ti lidé, kteří za to můžou, o své vině jistě vědí.
A že jim není hanba, to považuji za celostátní ostudu první třídy…
Nový komentář
Komentáře
Pavluska: Nejdříve jsme chtěli si stěžovat, ale pak jsme slyšeli i od ostatních kamarádů, že to bylo stejné, tak jsme se na to vykašlali. Malej to nakonec "nějak" zvládl, hlavně jsme byli šťastní, že se z toho dostal. To "nějak" je myšleno např. to, že když ho přijímali, tak se mě ptali, jestli nosí plíny, já jim řekla, že ne, že je ale teď má, protože se každou půl hodinu pokadí (průjem potom už nedokázal kontrolovat). My přijeli domů a to dítě se počůrávalo! Oni mu tam prostě dávali plíny a vůbec ho nedali vyčůrat. Za týden to naštěstí přešlo, ale byla jsem z toho docela nešťastná, on si prostě jako miminko vůbec neuvědomoval, že čůrá. Na druhou stranu se mě třeba při příjmu ptala, z čeho pije, jestli z lahve. (Mimochodem, proč je běžné, že dítě staré 30 měsíců pije z lahve?!) Já jí řekla, že z lahve nikdy nepil, že jsem ho kojila a čaj potom pil rovnou z hrnečku s nápitkem. (Což je přece zásada zdravého kojení a zdravých zubů, ne!!!) Takže mi dovolila mu tam nechat ten hrnek s tím nápitkem, když z normálního se tenkrát většinou polil. Musím říct, že mám z toho ještě teď opravdu šílený pocit, když zde čtu, že 9!!! leté dítě bylo hospitalizované s matkou a my jsme se na něj nemohli ani podívat...
Taky bych si připlatila, kdyby ta možnost byla, ale je spousta rodičů, kteří by na to prostě neměli. Bylo by nefér aby majetnější s dítětem být mohli a chudší ne. Spíš by to mělo být ohraničeno věkem dítěte. Rozhodně předškoláci by měli mít rodiče nablízku. Školáčci už by to snad sami měli zvládnout. Ale sama vím, jak jsou děti rozdílné. Znám to. Jedna naše dcera (10 let)je už od mala společenská a cizí lidi jí nevadili, zato mladší je pořád trochu závisláček (je jí šest), i když už je to mnohem lepší. S tím nic nenadělám. Starší byla po úraze ve 2 a 1/2 letech měsíc v nemocnici. Jelikož byla po plastice na sterilním oddělení, nenechali mě tam s ní. Ale byla skvělá a my za ní mohli každý den, protože nevyváděla. S tou menší by byl zřejmě daleko větší problém. Taky spadáme na Bulovku a žádné skvělé věci jsem o ní taky neslyšela. Prý jsou tam na uplakánky dost oškliví, nevím, slyšela jsem to.
Lowel: to je strašný zážitek s malou
ještě že to nakonec dobře dopadlo 
pracuji v Nemecku jako zdravotni sestra a tohle mi neco moc pripomina, jen mit vic chapajicich pacientu kteri tuhle praci i presto oceni...
dekuji
Plně souhlasím s připlácením za postel pro maminku. Klidně si zaplatím, jen abych mohla být se svojí
. Když jí bylo 14 dní tak nás vezla rychlá, protože se dusila. Já jela automaticky s ní, ale protože byla na JIP, tak jsem za ní docházela. Jaký mě čekal šok, když mi sestřička nechtěla dovolit kojit častěji než co 2 hodiny. Mé argumenty, že ráno kojím co hodinu ji nezajímaly. Málem jsme se popraly. A to jídlo. Jako čerstvá mamka jsem potřebovala jíst častěji než 3 x denně a ještě ke všemu teplý chléb, kyselé okurky, zelí apod.... Ještě že mi manžel nosil jídlo. A o oblečení pro malou ani nemluvím - prý takové malé věci nevedou, plíny také ne... Prostě na tak malé děti nejsou zařízení. Tak to si raději připlatím, ale ať je taky vidět výsledek. Věřím že zdravotnictví má velké problémy, ale stěžováním se nic nevyřeší.
Manx: Už jsem to zmiňovala. Myslím si, že upocené, silně kašlající a zvracející dítě se čtyřicítkou horečkou má ležet doma v posteli a ne běhat někde v mrazu. Navíc se mohla po cestě začít manželovi v autě dusit a co pak?. Já byla doma s horečkou a spící mladší dcerou. Nevěděla jsem, že jí záchranka odveze. A co se týká plné čekárny: Paní doktorka by mi to určitě řekla, že má plno lidí v čekárně. A za tu dobu, co se se mnou vykecávaly se sestrou po telefonu, už mohla být u nás a zpátky. Tak daleko to zase nemá. Takže narvanou čekárnou to asi nebylo, když měla dostatek času se se mnou vybavovat. Spíš se jí nechtělo právě do toho mrazu, kam donutila jít mou dceru. Nakonec měla horečku, tak proč jí nesrazit tímto způsobem, že?
Pavluska: protože kdybys byla ty nakažená, musíš jít případně na dospělé infekční, protože bys mohla nakazit děti hospitalizované s jinou nemocí např. spálou. Nic nám ostatním nebylo a vůbec nevím, z čeho to malý měl. Pořád se mi snažili vnutit, že musel jíst neupravné kuřecí maso nebo vejce, nic takového právě nejedl. Brr, co je proti tomu ta chřipka, co právě má...
Pavluska: Já nevím, jak ti to mám vysvětlit. U příjmu byla moc milá mladá paní doktorka, brala to jako naprostou samozřejmost, že tam ty rodiče nejsou s dětmi. U příjmu jsem byla já, můj manžel a moje matka (naprostá dračice, velí celé rodině), ale přesto jsme to nedokázali, plakali jsme, vykládali o právech a vždy na to měli argument. Když vidíš dítě, u kterého máš strach, že ti umře, že každou chvíli zkolabuje, nemůžeš ho zbalit a odejít.
Po té hospitalizaci jsme vyplňovali dotazník, jak se nám tam líbilo. Ptali se na stravu, personál atd. Jak jsem to měla vědět, když nás tam k němu absolutně nepustili! Tak jsem jim to tam napsala, ale k čemu nám to je, že... Kdybychom se bývali na něj alespoň mohli podívat z okna! Fakt se holky infekčnímu v Brně v dětské vyhněte obloukem.
Pavluska: to víš, že jsem jim tohle všechno říkala, ale odpověď byla, že to platí pro všechny jiné oddělení než infekční, že bych musela mít výtěry ze stolice, že jsem zdravá, ty jsou hotové za cca 4 dny, takže bych s ním mohla být až už téměř šel dolů a případně, že kdyby to bylo dítě, které absolutně nespolupracuje, což oni se o to postarají, aby spolupracovalo, že... Bohužel nejmíň 3 další známí mají stejnou zkušenost. Ta jedna dokonce kojila. Dovolili jí přijít kojit 2x denně na 15 minut.
Bohužel máme stejnou zkoušenost nebo vlastně o moc horší, syn byl v téměř 3 letech hospitalizovaný na infekčním oddělení se salmonelózou, jenže na infekční odd. v Dětské nemocnici v Brně mohou pouze kojící matky, návštěvy naprosto vyloučené, prý že 3 leté dítě je už "velké". No prostě děs. Týden jsem doma řvala, jednou denně jsme mohli dostat naprosto strohé informace, no fakt děs. Ale co mi zbývalo? Říct jim, že tam beze mne nepůjde? Když měl 12 stolic - průjem s krví a přitom naprosto vše, co vypil vyzvracel. Ještě teď mám v očích slzy!! Jak jsem záviděla těm maminkám, které mi popisovaly, že byly hospitalizované např. s laryngitidou nebo s čímkoliv jiným se svým dítětem. Teď bych raději jela na tu Bulovku s ním z Brna, protože to fakt byl otřes.
biovirus: přece jsi nenechala dávat 9 měsíčními mimču normální jídlo a kravské mléko?!
U takového mimča je pořád základ mateřské (nebo umělé) mléko a bezlepková strava bez ochucovadel. Ve většině nemocnic bývá možnost si ohřát svoje jídlo pro děti. Prostě je to smutné, ale od personálu nelze očekávat nějakou informovanost a pomoc. Jídlo jedině vlastní.
Já se zase setkala v Krči s údivem, že syn ve 2 letech nepije z láhve z dudlíkem, ale z hrnečku a že nemá rád oslazený čaj ale neperlivou vodu.
Jo všichni se diví, že to zdravotnictví vypadá, jak vypadá, ale když jdou naše peníze na zdravotní péči do zdrav. pojišťoven, který si za ně staví honosný baráky v centru města, tak se ani nedivím.
ja byla s mou tehdy 9 mesicni slecinkou v nemocnici v Hranicich. Dg znela az po 3 dnech a to bronchitida. Primarka nevrla, vsichni delaji vsechno spatne,a ona je pani celeho komplexu. Prede mnou vynadala lekarce, ze se vubec nedovolila a nasadila male ATB. - pri bronchitide- Sestry nevrle, kricely nan nas maminky ze se neumime ani o dite postarat. Klasika kravske mleko a kdyz jsem namitala ze je male 9 mesicu ze to mleko nemuze, tak pokrcila rameny at si tedy pije co chce. Jidlo pro deti???? neexistuje. Mala dostavala klasickou stravu pro stare nemocne- mlete jidlo- presolene a tezke. Proc nemohla dostat presnidavku?? nevim, byla jsem odbyta, ze oni nejsou zaopatrovaci ustav, a ze si mam jit jidlo pro malou koupit, kdyz se mi to jejich nelibi. Hruza a des. A to jsem zdr. sestra aneco o mimcach vim. Katastrofalnich 5 dni. a to jsme si jeste domu prinesli prujem , protoze se tam z toho mleka vsichni pokadili. To clovek pak kouka, co se tady deje. A to ma byt zrusena detska a zubni pohotovost.......
Já tedy špatné zkušenosti nemám. Zato historka z dob socialismu - asi tak před 30 lety. Sestra si zlomila ruku, ještě nechodila do školy. Máma chytla stopa a jela s ní do nejbližší nemocnice. Co vám budu povídat, putovala od nemocnice k nemocnici, až ve čtvrté nemocnici - tam, kam jsme opravdu papírově patřili podle spádové oblasti - se chytila. Pár hodin čekala na rentgenu a pak jí ruku za plného vědomí rovnali. Šílený zážitek.
O pár let později si můj bratr (asi 2 roky) strčil ruku do jedoucího výtahu a jen díky mámině rychlosti si ji neurval. Měl na ní ale obrovskou plochu se sedřenou kůží. Máma ho rychle ošetřila, běžela ihned do nemocnice a tam čekali 4 hodiny na ošetření.
Dost příšernou nemocnici jsem zažila před 10 lety v kanadském Ontariu. Manželova babička tam čekala na příjem 6 hodin. Ležela na chodbě, měla strašné bolesti. Platila si speciální pojištění, aby mohla ležet na jednolůžkovém pokoji. Stejně skončila na trojlůžáku. Byli jsme za ní na návštěvě, potřebovala pomoc sestřičky. Když po čtvrthodině žádná nešla, tak její manžel se vypravil hledat nějakou osobně a teprve pak dorazila. Byl to pro nás dost šok, na takové praktiky jsme byli zvyklí z dob socialismu a netušili jsme, že to může být na západě podobné. Bohužel babička pak zemřela - můj manžel s jejím manželem byli zrovna u toho. Přestala dýchat, její muž začal shánět sestru (asi pod vlivem amerických seriálů, kde pokaždé resuscitují) a dorazila zase asi až po 15 minutách, kdy už bylo pozdě. Podívala se na babičku a řekla jenom Oh I am sorry a šla dál.
My jsme měly zase "úžasný zážitek" s paní doktorkou na pohotovosti. Je to tři týdny. Mám dvě dcery. Ta mladší mi přinesla domů ze školky nějakou virózu, která se projevila kašlem a teplotou do 38,5. Nebylo to nic hrozného a za 4 dny bylo po všem. Jenže dva dny po té malé to chytla starší dcera a já taky. tytéž příznaky a průběh. jenže ta starší dostala pátý den z ničeho nic čtyřicítku horečku a kašel se jí zhoršil natolik, že se skoro dusila a vyzvracela mi i léky. Čili jsem jí další nemohla dát, když jsem nevěděla, kolik toho v ní zůstalo. Byla už jsem taky hodně vyčerpaná po probdělých nocích, kdy jsem děti chodila kontrolovat a ještě k tomu jsem sama měla teploty. Ve dvě ráno jsem zavolala pohotovost, že se dceři přitížilo a jestli by tedy mohla paní doktorka přijet. Jak jsem byla naivní. Nejdříve jsem si vyslechla patnáctiminutovou přednášku o snižování teploty, jako kdybych snad měla dítě nemocné poprvé. Pak si mě vzala sestra a zapsala si jméno, bydliště, pojišťovnu, dat.narození dítěte atd. Myslela jsem, že Dr. přijede, ale to prý ne. Chtěla jsem znovu Dr. a ta mi po telefonu sdělila, že stav dítěte není akutní a to, že je jí hůř je jen můj subjektivní dojem a prý je normální, že pátý den vyletí takové horečky. Nakonec jsem zavolala "lítačku" a vysvětlila jim, jak mě dětská odbyla. Přijeli za 5 minut, holku odvezli do nemocnice a tam zjistili angínu a nasadili ihned antibiotika. Muž byl sice doma a tak jel za sanitkou na Bulovku, ale myslím si, že dítě s takovou horečkou by mělo ležet doma a ne chodit do desetistupňového mrazu. Nakonec tam musela stejně a manžel jí pak i s antibiotikama dovezl zpátky. Kdyby byla přijela Dr. z pohotovosti, mohla léky napsat, manžel by pro ně dojel a holka mohla v klidu doma ležet. Nechápu, na co tedy pohotovosti jsou, když člověku v nouzi nepomohou. Záchranka sice pomohla, ale jela v podstatě k banalitě a mohla být v tu chvíli potřebná jinde, třeba u infarktu.
sunny kiss: to je hrůza
Pak už ale byli všichni skvělí, milí a ochotní, jen lékaři byli skoupí na slovo - na všechno jsem se musela ptát, jinak by mi nic neřekli
Méma: č.34 - sestřiček na odd.nedonošených dětí si moc vážím, od té doby co tam před 7 lety leželo můj
a kamarádky 
...sestřičky na tomhle oddělení moc obdivuju...asi musí mít nějaké vyšší vzdělání, než normální sestry, nebo se pletu?
Sara*: Náchodská nemocnice je téma samo o sobě velmi obsáhlé. Já tam byla 2x a už opravdu nikdy více. Kdybych to nezažila na vlastní oči tak bych tomu snad ani nevěřila. Na pohotovosti u rentgenu čekárny zamčené, takže jsme seděli na zemi a když jsem byla po několika hodinách v ordinaci tak pan doktor řekl sestře, že už se v dalším pacientovi "šťourat" nebude ať ho pošle domů. A nedejbože když se někdo zkusí ozvat, že má námitky. Tak ho asi rovnou nechaj umřít... Už jsem všem svým příbuzným řekla, že kdyby něco tak do Náchoda do nemocnice NIKDY!!!