Je člověk normální, když v dnešní době, ve světě racionálního myšlení, svobody, volnosti a zastávání názorů, že dokud je mladý, měl by si užívat, myslí právě naopak? Možná do tohoto světa ani nepatří. Každý je ale jiný. Každý jedinec pociťuje tu svou životní potřebu jinak a každý má jinou touhu, jiný náhled na život a jiné smýšlení.

Tento příběh je skutečnost, realita, zkušenost.

Jsem mladá, ale ve skrytu duše si připadám tak strašně stará. Připadá mi, jako bych měla již život za sebou. Jednu etapu dospělého života mám za sebou - 7 let dospělého života. 7 let „manželství“ na zkoušku. Není to moc, ale přesto mi to připadá jako věčnost. Jako strašně dlouhá doba, snad půlka mého života. Za tu dobu se ve mně vystřídalo spousta pocitů, myšlenek, názorů na život.

Není to dávno, kdy jsem najednou pocítila, že mi něco schází. Že jsem najednou tak strašně dospělá. Měla jsem naprosto jasnou představu o své budoucnosti. Bylo mi 22 let. Cítila jsem tikot svých biologických hodin. Byla jsem si naprosto jistá, co do budoucna chci. V mých představách jsem se viděla jako mladá a svěží nevěsta, co stojí v krásných bílých šatech s dlouhou vlečkou před oltářem s milovanou osobou, o které jsem byla skálopevně přesvědčena, že je to ten pravý a ideální muž pro budoucí život. Sen snad každé z nás. Ve svých snech a představách jsem nosila naše dítě a společně jsme ho vychovávali.

Ale čas plynul stále víc a víc. Na mé dotazy a představy po dlouholetém vztahu se jen nechápavě koukalo a spíš naopak, stále víc a víc, se oddalovalo mým přáním. A potom jsem se v jednom afektu zařekla a zapřísáhla, že když to nebude do určité doby, tak už nikdy. Nikdy se nevdám. A pokud budu mít děti, budou jen mé a budou se jmenovat po mně.

Přechod z jednoho vztahu do druhého byl sice krásný, ale s tím se vytratily i mé myšlenky, plány, přání a touhy, které se nikdy neuskuteční. Šrámy po minulosti zůstaly a navždy zůstanou v mé duši. Vzpomínky na ní se snaží má mysl odhánět. Naučila jsem se žít pouze přítomností. Mé myšlenky najednou neumí žít budoucností. Neumím přemýšlet do budoucna ani plánovat, bojím se. A hlavně vím, že jedno přání už se nesplní. Nikdy neuslyším bít svatební zvony, nikdy neucítím na prstě chlad kovového kroužku, nikdy nevyslovím a neuslyším z druhých úst ANO a po tváři mi neskane slza dojetí. Už je pozdě. A díky mne samotné i díky tomu druhému, který nechce, neboť již jednou to sám zažil.

Najednou se mi ten život začal nelíbit. Začalo se mi vše hroutit. Pomalu ztrácím veškeré přátele co jsem měla, všichni se ke mně obrací zády. Cítím se najednou tak strašně sama, i když mám lásku, kterou nikdy nechci ztratit. Ale chybí mi přátelství. Nemám ani jednu přítelkyni, která by mě podržela, utěšila, které bych se mohla svěřit. Najednou jsem pocítila nenávist k budoucnosti. Během několika měsíční známosti mi dotikaly biologické hodiny. Najednou jsem pocítila úplnou nenávist a nechuť do vytvoření nějaké rodiny. Věděla jsem, že to přijde. Věděla jsem, že potom budu mít čím dál víc větší nechuť. Už tenkrát jsem to věděla, že nebudu mít v budoucnu myšlenky, že budu chtít zůstat sama a nikomu se nepodřizovat a měnit zaběhnutý styl života. Bála jsem se toho. Vím, že myšlenky, které se mi honí hlavou, vůbec nejsou správné. Sama sebe odsuzuji. Ale nevím, jak dál …. Bojím se ………..