Je člověk normální, když v dnešní době, ve světě racionálního myšlení, svobody, volnosti a zastávání názorů, že dokud je mladý, měl by si užívat, myslí právě naopak? Možná do tohoto světa ani nepatří. Každý je ale jiný. Každý jedinec pociťuje tu svou životní potřebu jinak a každý má jinou touhu, jiný náhled na život a jiné smýšlení.
Tento příběh je skutečnost, realita, zkušenost.
Není to dávno, kdy jsem najednou pocítila, že mi něco schází. Že jsem najednou tak strašně dospělá. Měla jsem naprosto jasnou představu o své budoucnosti. Bylo mi 22 let. Cítila jsem tikot svých biologických hodin. Byla jsem si naprosto jistá, co do budoucna chci. V mých představách jsem se viděla jako mladá a svěží nevěsta, co stojí v krásných bílých šatech s dlouhou vlečkou před oltářem s milovanou osobou, o které jsem byla skálopevně přesvědčena, že je to ten pravý a ideální muž pro budoucí život. Sen snad každé z nás. Ve svých snech a představách jsem nosila naše dítě a společně jsme ho vychovávali.
Ale čas plynul stále víc a víc. Na mé dotazy a představy po dlouholetém vztahu se jen nechápavě koukalo a spíš naopak, stále víc a víc, se oddalovalo mým přáním. A potom jsem se v jednom afektu zařekla a zapřísáhla, že když to nebude do určité doby, tak už nikdy. Nikdy se nevdám. A pokud budu mít děti, budou jen mé a budou se jmenovat po mně.
Přechod z jednoho vztahu do druhého byl sice krásný, ale s tím se vytratily i mé myšlenky, plány, přání a touhy, které se nikdy neuskuteční. Šrámy po minulosti zůstaly a navždy zůstanou v mé duši. Vzpomínky na ní se snaží má mysl odhánět. Naučila jsem se žít pouze přítomností. Mé myšlenky najednou neumí žít budoucností. Neumím přemýšlet do budoucna ani plánovat, bojím se. A hlavně vím, že jedno přání už se nesplní. Nikdy neuslyším bít svatební zvony, nikdy neucítím na prstě chlad kovového kroužku, nikdy nevyslovím a neuslyším z druhých úst ANO a po tváři mi neskane slza dojetí. Už je pozdě. A díky mne samotné i díky tomu druhému, který nechce, neboť již jednou to sám zažil.
Nový komentář
Komentáře
Co se stalo s autorkou od té doby? Oběsila se?
držím palce, i když podobné pocity neznám
Huuu, bude mi třicet a rozvádím se, nemám moc peněz, zadlužím se kvůli bytu a pořádný přítel na obzoru taky žádný. Přesto nefňukám, našla jsem si spoustu zájmů a užívám si života, jak to jen jde! A ten pravý? Jestli existuje, tak ho prostě jednou potkám. A když je mi někdy chmurno, smutno a hodiny dotikávají, tak to prostě zaspím nebo se vykecám - třeba na chatu. Vždycky je na všechno řešení, tak nevěš hlavu!!!
Jitko, píšeš, že ti dotikaly biologické hodiny. Ale to není konec světa. Uvedu ti svůj příklad. Je mi 26 let, mám teoreticky na děti ještě čas. Jenže jsem realista a uvědomuji si, že to prostě nestihnu. Splácíme hypotéku, navíc jsem po závažném onemocnění střev, které se bude ještě pár let hojit. Riskovat do toho těhotenství mi lékařka nedoporučuje. Mám sice hodného muže, ale vím, že on by děti v budoucnu chtěl. Také zbytek rodiny, tchán aj., jsou celí nedočkaví a nedokážou pochopit, že prostě není příznivý čas a možná ani nikdy nebude. Můžu začít plakat jako ty a říkat si, nic není takové, jak jsem si plánovala... Ale Jitko, jestli máš děti opravdu ráda, můžeš uvažovat o adopci. Já jsem si to v sobě vyřešila. Ve svém biologickém čase to nestihnu, potom buď zpohodlním nebo se rozhodnu pro adopci. (Domnívám se, že věková hranice je snad do 42 let. Nevíte to někdo?). Nikdy nevíš, co život přinese. Uč se jazyky, sportuj, staň se OSOBNOSTÍ, ne troskou. Příležitosti se pak k tobě samy vydají, nebudeš je muset křečovitě plánovat.
Taky na mě dopadaly takovýhle chmury, ale uvidíš časem to přejde, hlavně s tím musíš začít něco dělat. Na mě se vykašlala moje životní láska
, sesypal se mi život, sebevědomí sem měla pod bodem mrazu, zdálo se mi, že všichni lidé jsou zlý a myslí jen na sebe .... atd.
a sebevědomí sem si nakonec napravila podáním inzerátu 
Radim nebuď sama, choď někam, najdi si koníčky a nebo opravdu si domluv schůzku s psychologem a ten ti pomůže vyřešit tvoje chmury. Bojuj a žij 
Mě pomohlo to, že sem nebyla sama, furt sem se snažila být se známýma, spolupracovníkama abych nepřemýšlela o blbostech jako ty
ja tomu clanku nerozumim
Milá Jitko, (všimla sis, že tě tak většina oslovuje? takže máš nás=virtuální kamarády a kamarádky), je to těžké. Mně bude 30 a taky občas touto depresí procházím. Můj přítel byl ženatý = do svatby se nežene, má dítě = do nového se nežene. Taky jsem si budoucnost v 18 malovala jinak. Ale ještě nepropadám beznaději. Když mě to popdne, tak si zajdu na návštěvu k některé z mých mnoha známých. Nevěřím, že nemáš kamarády a kamarádky nebo lidi z rodiny ve svém okolí, s kterýma by ses nemohla odreagovat. A návštěva odborníka není taky špatný nápad, ale vím, že to člověk odsouvá jako nejposlednější řešení. Jestli si chceš pokecat, tak mi klidně napiš. sarobrouk@volny.cz
Milá Jitko,
asi ti bylo hodně zle, když jsi psala ten dopis. Myslím, že postrádáš u svého okolí porozumění. Asi bych ti taky doporučila návštěvu psychologa - získáš někoho, kdo se bude zajímat o tvé problémy a zároveň bude mít profesionální odstup a pomůže ti je řešit. Určitě procházíš těžkým obdobím, ale brzy uvidíš, že na světě je spousta hezkých věcí, kvůli kterým stojí za to nežít jen přítomností...
Přeju hodně štěstí
Laska je o toleranci, o kompromisech. Ty jsi si usmyslela, ze se chces vdavat. Tvuj pritel nechtel tak jsi se proste zasekla jhako rozmazleny spratek a just se nevdas a jeste tu zlobu v sobe zivis tak, ze se zacina vztahovat i na poceti. Mela by ses zamyslet nejdriv sama nad sebou, jakou jsi udelala chybu. Kdyby jsi pritele milovala tak nepotrebujes papir na spolecnou budoucnost. Nemuzes mit vzdycky vsechno, co chces.
Taky to moc nechápu s tím manželstvím a že nikdy a nikdy nepozná.....
Souhlasím s Ginou. Je to celé psáno v depresi. Pesimisticky naladěný člověk nemůže mít přátele. Deprese je nemoc, může potkat každého, ale ne každý se s ní vyrovná dobře. Někdy to chce odborníka. Ale hlavně se postavit na nohy a nedělat ze sebe chudinku. Na světě jsou o dost horší věci - nemoc, smrt... A to že partner nechce dítě, to přece neznamená, že ho nemůžu mít sama? Přestaň si myslet, že tohle je největší láska a že nikdy nic lepšího nebude.
To je fakt divný článek
jak může mladá holka po jedné nezdařené známosti zanevřít na celý svět?Jenom proto,že ses hned na poprvé nevdala?
Jak napsala ClarCa,být chlapem a potkat tě,tak od tebe radši uteču,protože ten pesimizmus který z tebe křičí odradí každého.Kolik ti je prosím tě?typla bych tak 100 let.Seber se a začni svět vnímat i optimisticky.Co se nesplnilo doteď se pořád může splnit.
Je to celé nějaké chaotické
...píšeš; "7 let „manželství“ na zkoušku"..."Během několika měsíční známosti mi dotikaly biologické hodiny..."
Ty sama přicházíš na to,že to s tebou není v pořádku.A pokud se nedovedeš ty sama vzchopit,možná by to chtělo návštěvu psychiatra.Může jít o nějaký druh deprese...taky by mě zajímalo kolik je ti let....já bych ti hádala stopadesát.
Promiň, ale tohle je tak patetický, že by to mohla být povídka od tety Kateřiny.
Holka seber se. Přestaň se litovat a vykřikovat že "nikdy" a já nevím jaké nesmysly a dělej něco sama se sebou. Upřímně řečeno, kdybych byla chlap, tak si takovouhle trosku taky nevezmu. Co umíš, co tě zajímá, co můžeš nabídnout nějaké té "kamarádce" kromě fňukání? Ani přátelství, ani vztah nejsou jednostranné - a dokud se nenaučíš lásku a přátelství oplácet, tak budeš vždycky sama.