„Nečekejte dojemné vyprávění, já nechci na rakovinu vzpomínat, chci na ni zapomenout. Co vím, je, že dostala facku a utekla. Prozatím...“ říká ve svém příběhu o rakovině populární moderátor Honza Musil.
V našem seriálu o rakovině se setkáváte s příběhy lidí, kteří mají s touto nemocí své osobní zkušenosti. Jsou to lidé ze všech oborů - rakovina si zkrátka nevybírá. Dnes se můžete začíst do příběhu moderátora Honzy Musila...
Honza se narodil 24. června 1967. Vyučil se, oženil, zplodil dvě dcery, rozvedl a veřejně přiznal ke své homosexualitě, kterou objevil již na vojně. Roky se živil jako moderátor a dosáhl značné popularity. Práci ale musel přerušit na přelomu let 1996 a 1997, kdy se mu v agentuře, ve které pracoval, udělalo z ničeho nic špatně. Lékaři po sérii různých vyšetření konstatovali, že má leukémii a zasažení lymfatických uzlin. Léčení trvalo měsíce a Honza sám vzpomíná na depresivní období, ve kterém chtěl přestat bojovat. Zavřel se do sebe, seděl doma, s nikým nemluvil a promýšlel, jak se zabije...
Strach z nemoci mu pomohli překonat blízcí lidé, vztah k dcerám i podpora bývalé manželky Ivety, s kterou má velmi dobré vztahy a které bude, podle svých slov, doživotním dlužníkem.
První šťastná zpráva, která znamenala další zlom v jeho životě, přišla v roce 2000 - to se dozvěděl, že je nebezpečí rakoviny částečně zažehnáno. Přesto žije dodnes pod kontrolou lékařů.
Honza Musil napsal o rakovině
Příběh. Ono se řekne: Napiš svůj příběh. Ale nejsem zrovna ten správný typ člověka, který se „hrabe“ ve své minulosti. Navíc jsou věci, jsou témata, která chci prostě zapomenout.
Můj příběh není vlastně ani příběh. Prostě ho nečekejte. Můj příběh budou jen tyto řádky.
Chci vám všem říct, že RAKOVINA je opravdu věc veřejná. Musí se o ní mluvit, psát, točit filmy, zpívat písničky... musí se o ní vědět a musí se s ní i umět žít. Víte, když je člověk dospělý, trápí ho, že je nemocný. I mě to trápilo. Ptal jsem se stejně jako každý. Proč zrovna já?
Odpověď se stejně nedozvíte...
Když onemocní dítě - je to katastrofa. V tu chvíli onemocní celá rodina. Na duši. A bolí to víc než u dospělého.
Neptejte se na otázky, ale mluvte o tom. S kýmkoli, kdo je ochotný naslouchat. Rakovina je věc veřejná. Možná i proto, že na ní v 21. století umírá stále strašně moc lidí.
A věřte mi, že jsem rád, že jsem na ni nezemřel.
Dostala facku a utekla. Lekla se.
Tedy zatím...
Honza Musil
POŠLI PŘÍBĚH - CENA NADI URBÁNKOVÉSdružení Rakovina věc veřejná založilo projekt Pošli příběh - Cena Nadi Urbánkové, na kterém spolupracuje s magazínem ŽENA-IN.cz. Projekt je určen všem lidem, kteří přišli jakýmkoli způsobem do kontaktu s rakovinou. Součástí tohoto projektu se tedy můžete stát i vy, mile čtenářky! Jak? Formou vlastního příběhu popište své zkušenosti, obavy i naděje, které jste přímo vy či někdo z vám blízký v souvislosti s onemocněním prožili. Neposílejte je ale do naší redakce, navštivte stránky projektu a napište svůj příběh do připraveného formuláře. S nejzajímavějšími příběhy se budete setkávat také na stránkách magazínu ŽENA-IN.cz.
|
---|
Nový komentář
Komentáře
Honza je statečný kluk a dokázal bojovat s nemocí a zvítězil! hodně zdravíčka do budoucna
OlgaMarie — #2 ano...je dobré to ze sebe dostat...řekla bych že je to i NUTNÉ, pořádně se z toho vypovídat, ale pak by člověk ty dveře k této nemoci měl zavřít.
Děkuji ti....dnes přišly výsledky z kontrolní resonace po čtyřech letech a je to dobrýýýý
Mám Honzu moc ráda, je to moc sympatický člověk!
Honzi
byl mi sympatickej už z dob Áčka, tam byl excelentní...
hodně štěstí .... a zdraví mu přeju!
Heather — #3 Taky jsem měla příležitost poznat Honzu a jeho rodinu a Verča je celá táta
S Honzou jsem byla svého času ve styku - je to strašně fajn člověk
Léthé — #1 Myslím si, že člověk by měl své trápení ze sebe vypustit. Když o tom nemůže nebo nechce mluvit, může se z toho vypsat.
Neprožila jsem, tedy nevím. A tobě přeji, ať vydržíš zdravá!
Podle mě, povídat si rakovině pomáhá jen lidem, kteří s touto nemocí bojují....vím to. Ale po té, co člověk nad touto nemocí zvítězí, neměl by se k tomu už vracet, babrat se v minulosti a vzpomínat a ještě k tomu se o tom rozepisovat. Takže souhlasím títo s Honzou Musilem, i já na ní chci zapomenout a nemám sebemenší potřebu psát o tom, jak mi bylo....je to pryč a vím že psychika je prevít, bála bych se toho, že toho "hajzla" tím přivolám zpět. Toť je můj názor.