V létě se jezdí k moři, v zimě na hory. Jedou sousedi, jedou kamarádi, proč bychom nejeli i my? Co na tom, že jsme na lyžích stáli naposledy coby školou povinní? To si řekla rodina Říhova, když vyrazila vloni poprvé na hory. A rázem si připadali jako Homolkovi.

„Jani, letos jedeme na hory.“
„Kecáš!“ byla překvapená reakce Jany, když jí její kamarádka Katka Říhová, zapřísáhlá odpůrkyně zimních sportů, oznámila, že jedou s manželem a jejich dvěma malými dětmi na hory.
„Co tak najednou? Vždyť jsi říkala, že neumíš lyžovat?“
„Neumím, ale to, že to neumím já, neznamená, že se to nemusí naučit děti. A jsou i jiné zimní sporty.“
„Máš pravdu. Když tak si postavíš nějakého pěkného sněhuláka,“ smála se kamarádka, aniž by tušila, jak blízko je pravdě.

Přečtěte si také:

Katka stále na lyžích naposledy na základní škole, zimní sporty jí nikdy moc nešly ani nebavily. Její manžel byl na tom, co se týče lyžování, lépe, ale s ohledem na Katku nikam nejezdil. Jejich dovolená, i když už měli děti, byla vždy jen výhradně letní. Na chalupě nebo u moře.
Před dvěma lety však Katčina kamarádka, jinak velmi dobrá lyžařka, jí úplně nadšená vyprávěla, jak byli s dětmi na horách, jak to tam bylo skvělé, jak dětem vymizely potíže s dýcháním, jak si krásně zalyžovali, a kam se hrabe dovolená u moře.
„To bys měla někdy zkusit! Je to krása!“
Katka najednou zatoužila po dovolené na horách. Po zasněžených pláních, po promrzlých tvářích, po pořádné koulovačce a stavění sněhuláka, a klidně i po tom lyžování. To by bylo něco pro děti.
„Na hory?“ podivil se manžel, když mu to uprostřed léta oznámila. „Ale proč vlastně ne?“

První zádrhel nastal už v pořizování zimní výbavy. Doma neměli kromě sáněk vůbec nic. Katka s manželem navíc zimních sportů neznalí, zcela ztratili přehled a pojem, co si na takové hory vzít. Výstroj by se spolu s nákupem pro děti vyšplhala do desetitisíců, a tak že nic moc kupovat nebudou, ale všechno si půjčí v tamní půjčovně horského střediska (jak je už informovala informovaná kamarádka). Jenže netušili, že do střediska, které si k pobytu vybrali, se muselo ohledně zapůjčení lyžařského vybavení zavolat předem.

To neudělali a slavnostně vyrazili za krásami zasněžených Jeseníků.
Jeli autem. Zimní gumy měli, ale nějak pozapomněli na zimní řetězy. Naštěstí se daly koupit po cestě, ovšem s nasazením už byly problémy. Pomohli kolemjedoucí řidiči.
Do kufru auta, který nebyl moc velký, Katka naskládala kufry se „společenskými šaty“, novou, krásnou, ale nijak teplou bundou, v oteplovačkách vypadá jak brouk pytlík, ty si ani nekupovala, místo toho se na dně kufru vyjímaly krásné nové džíny. Čepici, ušanku, helmu či jakoukoliv jinou pokrývku na hlavu si také nepřibalila, měla by pak zplihlé vlasy.

Děti, osmiletý Honzík a šestiletá Adélka, byly jakž takž vybavené, vypomohly zejména babičky.

Katčin manžel, frajer každým coulem, ten sice zimní bundu měl, ovšem zcela nevhodnou k případnému lyžování, zimní boty se podobaly spíše jarním, hlavně že se na nich vyjímala puma, a šála, čepice, rukavice? Zbytečnost. A nějakou kombinézu? Tu si v nejhorším někde půjčí.

Po příjezdu na místo se ubytovali, a že se hned půjdou projít a podívat se do malého městečka, u kterého bydleli.
Oba v džínech, Katka vysoké kozačky, bílou bundičku do pasu, ve které jí byla po pěti minutách zima jak Marfušce u stromu, manžel s holým krkem… Ale pozor, oba sluneční brýle, které sloužily i v létě v Itálii. Ještě že děti do horského exteriéru ve svých sněhulích a oteplovačkách zapadly.

Na druhý den šli do půjčovny lyží. Jenže lyže rozpůjčované. Hodně zájemců, málo zboží. Majitel horského střediska je upozornil, že jich moc k půjčení nemají, že si je měli objednat předem, ale že zítra jim nějaké nechá, jen neví, jak s lyžařskými botami. A jestli budou chtít i pro děti.
Po sdělené ceně za půjčení táta usoudil, že děti budou raději jen sáňkovat.

Ve středisku samozřejmě nabízeli pro ty, co lyžovat neumí, nebo zapomněli, k dispozici i lyžařského instruktora. Katka by ho brala, ale manžel při pohledu na fešného modrookého mladíka Katce řekl, že ji naučí lyžovat sám.
Samozřejmě nenaučil.

Lyže a lyžařské boty nakonec k zapůjčení sehnali, ovšem problém byl s oblečením. To ve středisku nepůjčovali. Oba mokří, vymrzlí vzpomínali na slunnou dovolenou u pláže.
První polovinu týdne se jen hádali a svalovali vinu jeden na druhého, proč tam jeli, proč si nekoupili pořádnou výstroj a že to tam stojí za houby.
V druhé polovině týdne se vykašlali na frajeřinu a v místním sekáči si koupili staré teplé kombinézy, které vypadali jak dovezené od dělníků z Ukrajiny, ale už jim to bylo jedno.
Seznámili se s rodinou, se kterou se velice zasmáli tomu, jací jsou pytlíci (to oni jim poradili blízký sekáč), a nakonec si hory užili. Děti byly nadšené a také se naučily lyžovat.

A po Katce a jejím manželovi zůstali v okolí horského střediska všude rozestavění sněhuláci.  :)

Pozn.red. Jména v příběhu byla pozměněna, ale tento příběh nám byl tady v redakci opravdu vyprávěn. Kým? To neprozradíme. :)

 

TÉMATA:
RODINA