„Proboha, to sis za celých dvacet let manželství nevšimla, že je teplej?“ vyvalily na mě oči kámošky, když jsem jim sdělila tuhle novinku. Schválně jsem je nechávala a potutelně se culila.
„Co je ti k smíchu?“
„A proč bych se nesmála?“

Už mi to může být jedno, dva roky spolu nežijeme, celé naše manželství je sepsáno na pár papírech a čeká na rozsudek soudu. 

A koneckonců Michalovi vlastně vděčím za mnohé. Když jsem se definitivně rozhodla, že v tomhle manželství už nechci setrvávat ani minutu, nejvíc jsem se děsila představy, že se mě chytne za sukně, bude plakat a žadonit, abych to s ním ještě zkusila. Nebo že se jako rozvedení budeme dalších X let potácet v jednom bytě, protože nikdo z nás nebude chtít ustoupit. Žít jako dva cizí, s rozděleným ložem i stolem, s přihrádkami v lednici a s rozpisem, kdo kdy půjde do koupelny…

No, nebyli bychom jediný případ.  

Pak se zčistajasna zjevil záhadný, předtím nikým nevídaný kamarád Michal a dal věcem nečekaný spád. Nejen že poskytl nebohému vyštvanému muži přístřeší, ale pozvedl ho duchovně i fyzicky. Manžel přestal polykat antidepresiva, bříško se mu zakulatilo, tváře zrůžověly, začal používat antiperspirant a už mu nestačily jedny džíny na rok. Ale co se Michalovi obzvlášť povedlo, že si můj muž - kavárenský Žid (jak se sám tituloval) a totální antisportovec zakoupil horské kolo (Michal měl to samé, jen o něco menší) a začal na něm dokonce jezdit. To jsem tedy valila oči. Za celých dvacet let s námi vyjel jen jednou, přičemž nalomil přední vidlici a s úlevou pověsil starého „favouše“ na hřebík.

Něco na způsob Mládkovy písně – Sláva, ukradli mi lýýže…

Z výčtu dalších Michalových zásluh smekám klobouk před tou, jak manžela zbavil vleklé alergie na dovolené u moře. Co mně to dalo přemlouvání, abychom sebe a své bledé ratolesti vyvezli alespoň jednou za rok (či dva)na blahodárný a ozdravný pobyt k Jadranu. Ale kdepak, celá léta tvrdošíjně trval na svém: Slunce je nebezpečné, moře hluboké a stojí to hromadu peněz. A tak jsme tatínkem (morálně ani finančně) nepodpořeny vyrážely čas od času samy.

A teď? Michal i na tomto poli slaví úspěchy. Pod jeho starostlivým dohledem si manžel po malých, leč častých dávkách ordinuje cesty do Chorvatska a zdá se, že je z odporu k prudkému slunci a nebezpečnému moři zdárně vyléčen. A nejen to. V kamarádu Michalovi našel i dobrotivého mecenáše. Nebo že by našemu neúspěšnému, chudému a po uši zadluženému podnikateli (soudím dle výše navržených alimentů) najednou ztloustla peněženka?

No, když se daří... Daří se.

Uvidíme, jak se Michalův pozitivní vliv bude dál rozvíjet. Zatím má mínus v tom, že ho ještě neodnaučil kouřit. Ale zdá se, že i na tom pracuje a jde na to mazaně. Přes ekologii. Pro začátek ho přesvědčil, že má šetřit ovzduší a přestat jezdit do práce autem. Nejen že ho poslechl a využívá MHD, zatímco když bydlel doma, bylo mu zatěžko jet i dvě stanice tramvají, ale šel dokonce tak daleko, že prodal svého plechového miláčka. Nám sice tvrdil, že to drahé auto bylo nad jeho finanční možnosti, ale my mu to nevěříme. Michal z něj prostě udělal jiného člověka.

Je to až dojemné. Michal je vlastně už náš. Patří skoro do rodiny.

Jen je nám divné, že nám ho ještě nepředstavil. Že nám neřekl, ba ani nenaznačil, kde spolu bydlí... Tedy ne mně, na to bych si netroufla ani pomyslet, ale svým dospělým dcerám. Pochopily by to. Tím spíš, že si (kupodivu včetně mě) přejí, aby byl konečně v životě šťasten, když už se mu to nepodařilo s námi.

Rozumíte tomu, holky?

„Hele, a není ten Michal nakonec ženská?“