Abyste pochopily smysl tohoto textu, musím začít od své maminky. Narodila se 16. dubna a před 15 lety,  právě v den s tímto datem, bylo Velikonoční pondělí.

 

Výchova mé  maminky se na mně výrazně podepsala. Naučila mě žehlit, vařit, šít, háčkovat a spoustu dalších činností. Také mi do hlavy nasoukala, že ženský se nikdy, tedy ani o Velikonocích nebijí. A že se o Velikonocích nemá chlastat. Že to není hezké. Ty hromady opilého masa po příkopech.

 

Je to osvícená žena. Dodnes tvrdí, že za to, jak se chlapi chovají k ženám, mohou zase ženy. Nebo-li maminky těch synáčků. Jak je vychovaly, takoví jsou.

 

Ve většině případů se nám s bratrem snažila jít příkladem. Mluvila slušně, byla čistotná, čistila si zuby a myla ruce. Navíc skoro vůbec nepila. Za celé dětství jsme ji ani jednou neviděli výrazněji pod parou.

 

Tedy až do oněch Velikonoc. Již jsem byl ve věku, kdy jsme při návštěvě spolužačky či známé ze zábavy dostaly za koledu z recese vajíčko s obrázkem a nádavkem panáka.

 

Já však slušně vychován, na vlastnoručně upletenou pomlázku netlačil, jen tak lehce polechtal sukně, a hlavně nechlastal. Své opilejší kamarády jsem krotil, nakládal na kola, případně je odtahoval ze silnice do příkopu.

 

To jaro ´90 to nebylo jiné. V 9 ráno jsme s pár kamarády vyrazili. Udělali itinerář. Slíbili si, že co zastávka, maximálně jeden panák a žádná ostuda. Mlaďas porušil všechna předsevzetí hned na první zastávce. A ostatní se k němu postupně přidávali. Takže kolem poledne jsem byl jediný, který byl schopný jet na kole. Ostatní už jen vedli.

 

Těšil jsem se domů, na vajíčkovou pomazánku, na obídek na polední klid.

 

Natrhal své matce kytičku z lučního kvítí, protože mi ráno při odchodu z domu taktně připomněla, že má narozeniny.

 

Náš dům stojící na konci vsi při hlavní silnici se otřásal pod dunící muzikou. Měl jsem pocit slyšin. Do toho se ozýval karaoke ženský hlas podporovaný dvěma mužskými chrapláky. Zpívali Máš má ovečko dávno spát a další pecky ze 60. let.

Pohled do kuchyně odhalil dva značně opilé tančící chlapy a mou svíjející se matku. Do toho jeden koledník spal na ubruse, který včetně vázičky s kytičkou stahoval na zem.

 

Byl jsem lapen. „To je můj syn!“ přeřvávala gramec a přestavovala mě mému dětskému fotbalovému  trenérovi a otci mého kamaráda, ke kterému jsem chodil spát na zahradu do stanu od svých šesti let..

 

Říkala spoustu lichotek na mou hlavu a chlubila se. Nikdy jsem ji takovou nezažil. Veselou, rozvernou, odvázanou. Strašlivě jsem se styděl a cítil trapně.

 

Chlapi vypili všechno, co tam bylo, během chvíle, a vzájemně se podpírající vyrazili uhasit žízeň do jediné vesnické hospody.

 

Já tam zůstal sám se svojí opilou matkou. Ten den jsem to již měl nacvičené. Zklidnil jsem ji, odvedl do ložnice a oblečenou uložil do postele. Donesl kyblík pro všechny případy a zavřel dveře.

 

Udělal si vajíčkovou pomazánku a lehl si k televizi.

 

Cca po třech hodinách se ve dveřích objevila maminka se značně zmačkaným obličejem, kočkou jak prase a hlavně s viditelným studem ve tváři.

 

Omlouvala se, ale viditelně chodila okolo horké kaše. Asi po půl hodině se zeptala zpříma.

 

„Kdo mě do postele svlékl?“

 

Nevím, proč jsem neodpověděl a potutelně se usmíval.

 

Snad jsme si vzpomněl, jak, když jsem poprvé přišel domů opilý, poblinkal jsem fasádu z okna. Ráno mne probudila rýčem v ruce a se slovy: „Když umíš chlastat, musíš umět i dělat!“ a nechala mě přerýt záhon na brambory.

 

Místo odpovědi jsem uvařil polévku vyprošťovačku.

 

Odpověď jsem si nechal pro sebe do večera. A viditelně se jí, po zjištění, že to zvládla sama, ulehčilo.

 

Od té doby Velikonoce 16. dubna tuším nebyly a má matka se  vrátila ke skoro abstinenci.

 

A já stále vím, že na pomlázku se netlačí a že na Velikonoce se nemá chlastat. Řekla mi to moje máma a šla mi příkladem.

 

A co říkáte vy svým synům? Taky jim jdete příkladem?

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY