Dokážete si představit, že ve vaší skříni hnízdí pavouk veliký jako dospělá dlaň? V bytě máte hromadu dětí a nikdo neví, jak se ta potvora jmenuje a jestli není jedovatá. Koho byste volali? Jak byste to řešili?

Měla jsem s tímto odpolednem v Praze zcela jiné plány. Hodlala jsem ho strávit v poloze v leže, s vypnutým mozkem a klidně několik hodin tupě zírat do jednoho bodu.

To osud a moje sestra tomu chtěly, abych si vyzkoušela, kolik mi ještě zbývá využitelného potenciálu v rezervním zdroji.

Naštosovala se do křesla a přijala kávu. Vyprávěly jsme si, zatímco její děti, spolu s těmi mými, plus dcerka kamarádky z domu, pracovaly za tenkou zdí na tom, aby dětský pokojíček co nejvěrněji proměnily v historické ztvárnění bitvy u Slavkova. Ani se mi nechtělo je jít kontrolovat, protože bych v několika vteřinách vyčerpala zmíněný náhradní zdroj, který měl vydržet celé odpoledne.

Ježíši Kriste, co to je za bestii?

Na nelidský řev raněných a řinčení zbraní, ozývající se z pokojíku, jsme si zvykly, a tak nás z hovoru vytrhla až vyděšená Johanka osobně.
„Maminko, ve skřínce je obrovský pavouk!! Pojď, pojď se mnou! Je to velikánský pavouk, jakýho jsi ještě neviděla!“
„To bude nějaká tarantule,“ žertovala jsem ve snaze jí vrátit barvu do obličeje.
„Mě k tomu ani nevolejte, já mám záchvat i z pavoučka štěstíčka,“ zareagovala Eva.

Opravdu, moje sestra odmala trpí parádní arachnofobií a při pohledu na byť minipavouka jde k zemi. Zvedla jsem se tedy a šla dětem ukázat, jak se taková krvelačná bestie vezme normálně do ruky a odnese na zahradu.
 
„Maminko, zabiješ ho?“
„Proč bych ho zabíjela, Johanko, nic nám neudělal. Tady nežijí zlí pavouci jako ve filmech, ale jen ti užiteční, kteří loví mouchy. Odnesu ho jinam, kde vás nebude strašit,“ vysvětlila jsem.
„No, já nevím, teto, aby ti neukousl ruku,“ povídá mrňe od sousedů.
„Jestli mě kousne, tak ho taky kousnu, jo?“ usmála jsem se, za což jsem sklidila obdivné pohledy.

Došla jsem ke skříňkám, které se táhnou pod okny a jsou zabudované ve zdi. Zbyly tu ještě po bývalých majitelích a víceméně slouží jako semeniště krámů a neukliditelných předmětů, kterých se děti zbavují jejich „uklizením“ právě sem.

„Ták mi toho vetřelce ukažte. Kdepak jsi, tajemný zabijáku?“ laškovala jsem a sklonila se, abych viděla.
Spatřila jsem obrovskou, černou chlupatou potvoru, která velikostí připomínala otevřenou chlapskou dlaň. Seděla ukrytá v šeru na hrubé omítce zadní strany vnitřku skříňky.
„Do p*dele, co tohle je?“
 
Chtěla jsem zařvat, ať všichni ustoupí za práh pokojíčku a ségra se zamkne v obýváku, ale nevěděla jsem, jestli pavouk slyší. Tuhle bestii bych opravdu nechtěla vyplašit. Pomaličku jsem couvala ke dveřím, přičemž jsem hypnotizovala to zvíře. Kdyby se jen pohnul, možná bych se i vznesla.

Letěla jsem o patro výš za tátou. Jiný chlap po ruce nebyl. A on navíc zcestoval půlku světa. Byl i v zemích, kde se vyskytuje různá takováhle havěť.

„Tak tohle jsem nikdy neviděl. Tohle muselo někomu utéct. Vodveď ty děti někam do bezpečí a zavolej nějakou odchytovou službu, nebo někoho, kdo to odveze. Tohle může být jedovatý,“ pravil táta cestovatel.

Moje sestra po té zprávě dostala barvu pažitkové pomazánky a astmatický záchvat.
K tomu, aby mohla odejít z obýváku, by musela minout pokojíček, což bylo nemyslitelné. Už nadlidský výkon by byl vyšroubovat ji jen z toho křesla.
Zapustila se do něj a ševelila: „Moje děti, doveď mi sem moje děti.“
Všechny děti jsem přemístila do obýváku.
Ještě jednou jsem se do pokojíku vrátila s tím, že se přece jen pokusím druhou stranou koštěte toho tvora jednou dobře mířenou ranou zabít.
Postupovala jsem odhodlaně kupředu, maje koště jako kopí.

„Víš, že některý tyhle bestie skáčou strašně daleko?“ ozval se za mnou otec.
Vypadlo mi koště.

Prosím vás, přijeďte, máme tu exotickou bestii!

„Haló, informace? Prosím vás, já bych potřebovala spojení na odchytovou službu, kde mi pomohou i s obrovským exotickým pavoukem. Děkuji, počkám.“

„No žádná taková odchytová služba se mi tu nezobrazuje, takže bych vám doporučila zavolat rovnou městskou policii, a tam by vám měli pomoci. Přejete si rovnou spojit?“ Aha, ne, děkuji, tam mám bratra.

„Ty už sakra nevíš, jak bys mi tu službu zpříjemnila, co? My tam jedem, prosim tě. To bude nejspíš vedle toho kluka, ten něco takovýho snad chová,“ zareagoval uniformovaný bratr, když jsem mu vylíčila, co se děje.

Přijeli za chvilku.

„Tak to ukaž... Hernajs, Karle, pojď sem, co to může bejt? To jsem nikdy neviděl. Raději ustupte a zavřete dveře,“ přikázali stateční muži zákona.

„Hele, Járo, nechceš raději povolat nějakýho specialistu tam od vás? Kdo ví, jestli to nekouše, oni mají určitě vybavení a nějaký skafandry,“ hulákala jsem na ně skrz dveře. Nic.
Tak teď tam vlezu a ten tvor vyplivne jen jejich registrační placky, napadlo mě. 
Eva si foukala do pusy nějakou věc na dýchání, děti vřeštěly a otec maloval na zeď prvotřídní čerty v podobě nedostatku vakcín s protijedem v této zeměpisné šířce, což kořenil bědováním nad možností originální ztráty syna.

Tak tady ho máte, zabijáka!

Za chvíli se dveře pokojíku otevřely a všichni jsme ustoupili o mnoho kroků zpátky.

„Tak tady máte toho zabijáka! Dalo to spoustu práce a Jarda je celej pokousanej. Válí se tam v krvi, chudáček,“ povídá s úsměvem jeho kolega a na násadě od koštěte vynáší životu nebezpečnou, ale teď již odborně zneškodněnou hlavu od černovlasé bárbíny!

„Nic si z toho nedělej, Míšo, byla tam na tý stěně tak perfektně přilepená a naaranžovaná, že kdybychom neměli silný baterky, tak jsme tu speciální jednotku volali.  A to by teprve byla psina!“ 

Reklama