Když se řekne Fuji, většina lidí si vybaví majestátní kuželovitou horu. Horu, která vystupuje z roviny do  výše 3 776 metrů. Je jedním ze symbolů Japonska. Posvátných symbolů, protože hory jsou v Japonsku svaté. Úplně první japonské náboženství šintó nemá jednoho boha. Uctívá miliony duchů – tzv. božstev „kami“. Ti přebývají ve všem živém i neživém, tudíž i v horách. Pozdější šintoismus učí, že člověk má žít v souladu se zákony přírody a uctívat ji i její projevy. Takže je více než jasné, že japonské hory jsou posvátné, protože na nich žijí duchové – božstva, a Fuji svou sopečnou činností získává na ještě větším významu.

Nyní už není nebezpečná, i když za vyhaslou ji považovat nemůžeme. V minulém tisíciletí byly zaznamenány na dvě desítky velkých erupcí, z nichž ty nejmohutnější proběhly v 9. století a r. 1707. O ní máme nejvíce informací – 100 km vzdálené Tokio zasypalo 15 cm sopečného popela. Proto občas proběhnou ohnivé diskuse o jejím možném „probuzení“ v souvislosti s plánem přesunout administrativní centrum Tokia na její úpatí.

Přestože je Fuji posvátná, není zakázáno na ni vystupovat. Ani na jiné japonské hory. Japonci na ně vystupovali, když hledali klid a mír v duši, obětovali duchům. Nebáli se jich, protože „kami“ byli vlídní, netrestali. Nalézali se v každém kameni, stromu, blesku i člověku. Jenomže, jak tomu už v Japonsku je, vystupovat na ně mohli jenom muži.

Nyní na ně vystupují horolezci (muži i ženy).  Když se země otevřela světu (2. pol. 19. st.) do hor putovali nejen zbožní cestovatelé. Začali je navštěvovat i vědci, geologové, botanici. A s nimi samozřejmě horolezci. Nastal japonský alpinismus. Jeho zakladatelem ale není Japonec, jak bychom mohli předpokládat, ale britský misionář Walter Weston. Mezi japonskými sportovci se stal velmi populárním a r. 1905 založil s geologem Shigetakou Japonský alpinistický klub. Zjistil, že obracením na křesťanskou víru si místní obyvatele nenakloní, tak jejich pozornost aspoň obrátil k horám. Ne ale z důvodu posvátného, ale sportovního.

Ale mnohem známější horolezec je pro Japonce slavný novinář, dobrodruh proslulý neuvěřitelnými kousky: Američan Richard Halliburton. Jako jeden z prvních podnikl výstup na Fuji v zimě roku 1922. A že je tato hora v zimním období pěkně zrádná! Vyžádala si už mnoho obětí na životech. Přesto se na ni šplhají tisíce lidí. Japonské přísloví praví: „Hlupák, kdo nikdy nevystoupil na horu Fuji," ale jedním dechem dodává: "Ještě větší hlupák, kdo tam leze podruhé!" Každý rok totiž horu zdolá téměř půl milionu lidí! A nejsou to jen horolezci. Na výstup se vydávají celé rodiny s malými dětmi, babičky, dědečkové, nechávají se tam vynést tělesně postižení. Sezona, kdy je hora otevřena pro turisty, trvá od července do srpna. Ve výšce 2 300 m zanechají poutníci své automobily, a pak jdou asi pět hodin pěkně po svých. A když meteorologové nahlásí hezký víkend, může se na vrcholu vytvořit fronta – v pěkném dni na něj vystoupí i 10 000 lidí! A opravdu stojí frontu na to, aby mohli strávit chviličku na vrcholu.

Fuji díky tomuto obrovskému náporu samozřejmě trpí. Už sám Edmund Hillary, který jako první na svět pokořil Mount Everest, se o ní vyjádřil jako o „největší hoře odpadků“ na světě. Ti, kteří na ni vystoupili, v nadsázce tvrdí, že na Fuji nemůžete zabloudit. Pokud sejdete z cesty, která vede lávovým polem plným kamení a suti, odpadky vás bezpečně zavedou zpátky.

Jen nevím, co na to říkají vlídní „kami“, aby se jednou nerozčílili a neukázali lidem svou odvrácenou tvář.

Reklama