Po dlouhé době vám přinášíme také příběh muže. A není ledajaký. Pan Pavel má skutečný problém, který není právě záviděníhodný a opravdu se to leckdy může stát. Miluje svou sestru. A to tak, že jeho vztahy ztroskotávají jeden po druhém. Ona nic netuší.

love

Může vám to připadat poněkud bizarní, ale život není jiný a lidská psýcha je nevyzpytatelná.

Mnoho sourozenců vyrůstá spolu a mají k sobě maximálně blízko. Já svého bratra také miluji. Nevím ale, co bych dělala, kdybych se dozvěděla, že on vedle náklonnosti ke mně, jako k sestře, chová i jiný druh citu. Nebo kdybych sama sebe přistihla, že na něho pohlížím jinak než jako na milého, mladšího brášku.

Ale může se to stát a obvinit člověka z pocitů je těžké.

„Petra je o dva roky mladší než já. Naši se rozvedli, když nám bylo mě jedenáct a Peťule devět let. Maminka zůstala sama a měla se co ohánět, aby nás uživila.

Táta toho moc neplatil, prý neměl z čeho.

Jako kluk jsem to neřešil. Řešil jsem jenom ségru, abych mámě s ní pomohl, abych ji zastoupil. Všude jsem ji tahal, učili jsme se spolu – skutečně jsme si byli a stále jsme velice blízcí. Vždycky jsem ji měl rád.

Je křehká. Byla jako dítě velmi labilní. Milovala tátu a hodně těžko všechno nesla. Moc jsem ho chtěl nějak v jejím životě zastupovat a myslím, že se mi to dařilo. Byli jsme neustále spolu. Chodil jsem pro ni před školu i do družiny. Pak jsem řešil vlastně i její první lásky, potíže, radosti a podobně.

Ne že by se mamka nestarala, ale prostě – já to dělal rád. Cítil jsem to jako povinnost a také... A to je právě ten problém. To „rád“.

Napřed mi to nedošlo.

Až o hodně později, když Petra ve svých patnácti přišla s tím, že má vážnější známost, když jsem viděl, jak ji držel u baráku za ruku – já – bylo to hrozný, ale já se přistihl, že žárlím.

To není legrace si to přiznat a vypořádat se s tím, racionálně si říct: „Co to děláš, vole, je to tvoje sestra“, to není jen tak.

Moc to vyděsí a bolí zároveň.

Že mám opravdu problém, mi došlo v momentě, když jsem se přistihl, že si při výběru slečny zcela pragmaticky hledám model své sestry. Že pohled na Petru, kdykoli byla a je se mnou, je pro mě příjemný i jinak. Člověk se stydí.

Nejhorší na tom je, že kopie člověka prostě neexistuje, že člověk může být člověku podobný, ale je to někdo jiný. Hledáte vlastnosti, když máte podobu, a on vám prostě do té formy nepasuje. Jasně že ne, protože přece je to forma někoho jiného.

Dnes je Petře dvacet a mně dvaadvacet. Dosud jsem neměl dívku déle než jeden měsíc. Jednou asi šest týdnů.

Petra nic neví a Bože chraň, aby něco věděla.

Je to neuvěřitelně hodná, křehká, krásná a inteligentní holka. Moc jí přeju, aby byla šťastná. Budu za ní vždycky stát a nikdy jí nenechám ublížit. Může se spolehnout, že jí do života nikdy nebudu zasahovat víc, než jako její straší bratr, který ji pomáhal vychovat.

Bohužel je to i o tom, že jsem i člověkem, mužem, který tuhle bytost nekonečně miluje, a bohužel je moje láska k ní i něčím víc než láskou bratrskou.

To je ovšem můj problém a není malý. Nicméně zůstane tam, kde má být. Tedy jen ve mně.

Když se nad tím zamýšlím, a že to dělám často, neumím pochopit, jak se mi to mohlo stát.

Reklama