Nagar je město ležící ve státě Maharashtra.
Jeho letiště je malé, neklimatizované, vstupní hala vede přímo do blátivého prostranství, kde rikšové nabízejí své služby, a čekající drží transparenty vítající své hosty.

Na tachometru rikši, který se mnou uháněl na nagarské nádraží, bylo číslo nula jak u vzdálenosti, tak v ceníku a účet byl 50 rupií, bez smlouvání prostě asi cestovatel neobstojí...

Vlak do Raipuru jel až odpoledne, a tak jsem si celé půldne prohlížela nagpurské nádraží a seznamovala se s indickými obyvateli a Indkami, které posedávaly na svých zavazadlech, velmi často s dětmi v náručí a radily mně, jak cestovat vlakem, rikšou a pěšky do Raipuru.

Indové pili vodu z místních pump, i když pití vody z neznámých zdrojů se nedoporučuje, často obsahuje infekce a arzenik.

V odpoledních hodinách jsem již ujížděla poslední třídou vlaku do Raipuru.
Vlak splňoval legendu o indickém vlaku s přeplněnými vagóny ženami, muži a dětmi.
Ve stanicích nabízeli prodavači u vlaků samosu zabalenou do palmových listů, ve vlacích pak s bramborovou plackou a kečupem, sandwiche, k pití mirindu, colu, fantu.

Raipur je neturistické, vnitrozemské a tajemné město, se zpívajícími zahradami, kde na desítkách rozličných palem zpívali malí ptáčci, cizokrajně zbarvení, mezi tryskajícími fontánami, lidských i zvířecích tvarů, původem z hindské mytologie.
V umělém bazénu s hindskou stylizací květin na keramických dlaždičkách se koupaly ženy v sárí, jak předepisuje tradice.

Indické ženy nosí odhalené břišní partie, které podle indického pohledu nejsou erotické, ale koupání v plavkách je nemravné a kdysi bylo i trestné.

Směřovala jsem na stanici autobusu Kalibadi, cestou jsem minula významný trh Šastrimarket, kde Indky zdobené stříbrnými šperky prosily kolemjdoucí o dary pro rodinu a blízké nemocné.
Na Kalibady jsem nastoupila na autobus do Abhanpuru.

Abhanpur, je velká ves s poštou, hotelem připomínající indickou chýši, s internetem a mnoha obchody včetně krav a koziček potulujících se po rozbahněných cestách. Autobus zde končil.
Vydala jsem se tedy pěšky směrem k Jeevodayi v doprovodu indické ženy, která mi vyprávěla o životě Indek na indickém venkově, jež se starají o rodinu, pěstují rýži a slepice, aby uživily až šest dětí stále umírajících na infekce.

Indické ženy přes základní vzdělání a velkou osvětu jsou nevědomé a o svých právech vědí málo.
Vesnické ženy nezapomněly v běžném životě na ajurvédu svých předků.
V léčbě často používaly česnek a kořen Sarpaglanohu (Raulfa Serpentina) a poskytovaly první pomoc při úrazech a akutních onemocněních.

Dekorují si čela, nehty u nohou a na rukou.
Oči si podmalovávají černou barvou, i malé děti jsou malované, aby prý lépe viděly.

Sdělila mi o životě indické ženy více než akademické učebnice.
Vstupní brána do leprostanice byla otevřená.
Byl krásný podvečer, monzunové deště tiše pleskaly o střechy budov kongregace.
V domech indických rodin, které pracovaly ve stanici, svítila světla.

Postava neznámé Indky se tiše vzdalovala do blízké vesničky.