„Vzpomínky na útlé dětství mám jako by v mlze, jsou to jen záblesky na kojenecký ústav. Na to, jak čekám v kousavých fialových šatech na lavičce na lepší budoucnost nebo jak sedím v postýlce s vysokou zábranou a nade mnou se naklání zdravotní sestra a jí banán. Je krásný, voňavý a já na něj mám strašnou chuť. Pláču, ale sestřička se jen směje a s banánem odchází,“ popisuje Mirka.

 cona.jpg
Foto: Shutterstock

V roce 1988 si tříletou Mirku vzala k sobě adoptivní rodina. Z malého města se o několik let později rodina přesunula na vesnici, kde Mirka nastoupila do školy. Tamní děti se k ní ale nechovaly vůbec hezky. Kvůli svým tmavým vlasům a snědé pleti si vyslechla nejrůznější nadávky a posměšky – jako černoška buboška apod.
 
„I doma jsem cítila samotu a chlad. Sice jsem měla jídlo i oblečení, ale chyběl mi pocit, že někam patřím. Ve druhé třídě jsem se od dětí dozvěděla, že jsem adoptovaná. Nic jsem nechápala, plakala a rodiče mi doma ještě vynadali,“ tvrdí Mirka.
 
Další výraznou vzpomínku má z doby, kdy jí bylo devět let. Pamatuje si, jak stála pod trámem a úpěnlivě prosila svého adoptivního otce, aby se neoběsil. Ten to nakonec neudělal, ale Mirce řekl, že je špatné dítě a že se za ni stydí. S tímto vědomím žila Mirka další roky, než zjistila, že chyba byla jinde. Její otec měl milenku, která se kvůli němu nechtěla rozvést, a tak si svůj stres a frustraci vybíjel na adoptivní dceři.
 
Čím byla Mirka starší, tím byla situace horší. Její matka onemocněla, otec byl v manželství nespokojený a jejich dcera byla hromosvodem zloby. „Začali mi všechno vyčítat, řekli mi, že moje biologická matka byla drogově závislá a zahodila mě do sklepa, kde mě našel bezdomovec. Tvrdili mi, že mě tři rodiny před nimi vrátili a já můžu být ráda, že se o mě starají. Mám být pokorná a vděčná a jiné děti jsou lepší, hezčí a šikovnější,“ líčí Mirka, která z toho všeho získala potřebu být se všemi za dobře a vycházet jim vstříc, aby se vyhnula konfliktům a získala dojem, že je užitečná. Až když se jí narodila vlastní dcera, pochopila, co je to láska a rodina. 
 
Pátrat po biologické matce začala Mirka až po jedné masáži, kterou jí udělala kamarádka. Přestože na podobné věci nikdy nevěřila, nechala si udělat takzvanou čakrovou masáž. Díky ní jí začaly v hlavě naskakovat nejrůznější myšlenky a vzpomínky na dětství a domněnky, že to možná mohlo být všechno trochu jinak.
 
„Neměla jsem ani svůj rodný list, ale na matrice rodného města mi ho vystavili a taky jsem od nich dostala doslovný výpis z matriční knihy. Dozvěděla jsem se jména a příjmení obou rodičů a začala jsem pátrat pomocí facebookové skupiny Hledači ztracených kontaktů. Po zadání matčina jména a příjmení za svobodna mi vyjel rok starý příspěvek od mladé ženy, která hledala příbuzné své maminky. Vše sedělo na mou biologickou matku. Přece to nemůže být tak rychlé! Rozklikla jsem profil dané slečny a nevěřila svým očím. Měla tam fotku s malou dcerkou a mně přišlo, jako bych se dívala na sebe v dětství,“ vypráví.
 
Mirka ženu kontaktovala a ukázalo se, že je to skutečně její sestra a posléze zjistila, že má sestry dokonce tři. Dozvěděla se také více o svém původu i adopci. Není Romka, jak se domnívala, ale má předky na východním Slovensku a v Maďarsku. Její biologická maminka podepsala souhlas s adopcí, protože pro ni chtěla lepší život. Byla totiž v době jejího narození v invalidním důchodu, bez práce a bytu. Žádné zahození do sklepa se tedy nekonalo. 
 
Se dvěma svými sestrami je Mirka v kontaktu, ale s biologickou maminkou se zatím nesetkala. „Tak daleko jsem se ještě nedostala, psychicky na to nemám, ale díky té jedné masáži a facebookové skupině dostal můj život konečně to, co jsem v něm hledala,“ uzavírá Mirka.
 
Její adoptivní rodiče o všem ví a kupodivu to zvládlo docela dobře. Vzájemné vztahy se v posledních letech hodně zlepšily, a protože už jsou starší a nemocní, Mirka se o ně stará.

Zdroje: respondentka Mirka, facebooková skupina Hledači ztracených kontaktů

Čtěte také:

Reklama