Láska nikdy nehrála v královské sňatkové politice podstatnou roli. To byl luxus, který byl dopřán jen málokomu. Zatímco „pramáti Evropy“ královna Viktorie si ale o své budoucnosti rozhodla sama a vdala se z lásky, svým dětem tuto výsadu odepřela. Největší starosti jí dělal nejstarší syn zvaný Bertie, pozdější král Edward VII. (1841-1910). Celoživotně ho podceňovala a on se nakonec ukázal jako skvělý a oblíbený panovník! Škoda, že se toho matinka nedožila!

Bertieho největší vášní byly ženy, a to prudérní matku přivádělo k šílenství. A tak bylo potřeba rychle najít vhodnou nevěstu, aby se Bertie zklidnil, než zas vyvede něco, co se bude propírat na evropských dvorech. Jenže jak ho vůbec nalákat do chomoutu, aby to zároveň vypadalo, že se ženit chce? Nelehký úkol pro Bertieho rodiče, jimž vydatně pomáhala jejich nejstarší dcera Viktorie, provdaná do Pruska.

Pouze sedm evropských princezen - s ohledem na jejich původ, vyznání, věk, výchovu a majetek – se dostalo do užšího výběru, mohlo být „hodno stát se příští britskou panovnicí“. Všem bylo ale jasné, že jen s mimořádně krásnou nevěstou mají šanci u Bertieho uspět. A většina z oněch sedmi nebyla ani hezká, ani chytrá!

A tak nakonec dostala přednost mladinká dánská princezna Alexandra (1844-1925), krásná jako obrázek. Dánský královský dvůr ale rozhodně nepatřil mezi ty nejprestižnější. Ve srovnání s tím britským byl nejen skromný, ale přímo chudý a také princeznino vzdělání bylo podle britských měřítek hodnoceno jako sotva průměrné. Tyto nedostatky musela královna Viktorie velkoryse přehlédnout. Princeznin půvab vše vyvážil a jedině to mohlo na Bertieho platit…

Princezna Alexandra, které říkali Alix, byla o tři roky mladší než její budoucí manžel a byla považována za nejkrásnější ze tří dcer pozdějšího dánského krále Christiana IX. Přes královský původ (královskými tituly se mohli v budoucnu pyšnit další tři sourozenci Alexandry) žila rodina nebývale skromně. Děti dokonce neměly samostatné pokoje! Mnohdy museli rodiče dokonce nahrazovat domácí učitele a vychovatele. Rodinu často navštěvoval Hans Christian Andersen, který vyprávěl královským dětem své pohádky.

Situace se malinko zlepšila, když prince Christiana ustanovil svým nástupcem bezdětný dánský král, který byl strýcem Alexandriny matky. Ovšem ani potom si rodina příliš vyskakovat nemohla. Princezny, které si i nadále musely samy šít šaty, byly vychovávány ke skromnosti, což se nakonec v dospělosti ukázalo jako velká deviza.
O vysokou, jemnou dívku s modrýma bezelstnýma očima a bezchybnou pletí projevilo zájem hned několik nápadníků. Z nich samozřejmě nejvýznamnější byl ten britský. Do Alexandry vkládala královna Viktorie velké naděje. Doufala, že její krása upoutá Bertieho natolik, že na ostatní ženy zapomene. Marně!
Bertiemu se Alexandra líbila, a tak ji v roce 1862 požádal o ruku a ona souhlasila. Sňatek se konal 10. března 1863 v kapli svatého Jiří ve Windsoru, a protože britský dvůr truchlil po nedávné smrti Viktoriina manžela prince Alberta, svatbu tato událost samozřejmě poznamenala. Jen Alexandra, která získala titul princezny z Walesu, směla mít bílé šaty a byla prostě nádherná. Ze světlých barev byla povolena fialovorůžová či lila, většina dam ale oblékla róby tmavé.

Co se týká Bertieho apetýtu pro ženy, ten se po svatbě nezměnil. Alexandra však na rozdíl od své tchyně Viktorie byla moudrá žena. Velkoryse manželovy avantýry přehlížela, hysterie jí byla naprosto cizí. Ne, Bertie se nemohl oženit lépe! Vážil si své ženy a svým způsobem ji i miloval, i když ji svými nevěrami neustále zraňoval. Alexandra mu naopak zachovávala celý život věrnost.

Hned rok po svatbě porodila Alexandra první dítě a zabodovala! Byl to k radosti všech syn, který dostal jméno Albert Victor, kterému se říkalo Eddy. V té době prohrálo Dánsko s Pruskem spor o území Šlesvicka-Holštýnska. Alexandra, která Prusko nenáviděla, i její manžel stáli na straně Dánska. Tím si proti sobě popudili královnu Viktorii, která zase jednoznačně podporovala Prusko.

Vztahy mezi Alexandrou a její tchyní Viktorií, která prostřednictvím svých dětí a vnuků ovlivňovala půlku Evropy, nebyly ideální. Viktorie chtěla mít přehled o všem, co se odehrává v rodině korunního prince, a to Alexandra odmítala! Také si nepřála, aby byla přítomna jejím porodům, a tak ji schválně mátla pozdějšími termíny. Proto se prý všechny děti narodily „předčasně“.

Všechny své děti - kromě syna Eddyho to byl budoucí král George V., dcery Luisa, Viktorie a Maud – nesmírně milovala. Poslední chlapeček Alexandr John zemřel den po porodu. Po porodu dcery Luisy nebyla Alexandra daleko smrti, prodělala revmatickou horečku, jejíž následky si nesla celý život. Bohužel měla také vrozenou ušní vadu, která se neustále zhoršovala, až Alexandra téměř neslyšela. Tento handicap ji pochopitelně vyřazoval z veřejného života.



Alexandra byla obětavá matka, kterou těšilo se o své děti starat. Ostatně ony jí tu lásku oplácely a stály vždy na její straně, když tatínek pro samé zálety neměl na rodinu čas.
K jejím zálibám patřil tanec, bruslení a fotografování, ráda jezdila na koni, sama řídila kočár a milovala lov, čímž opět narážela u své tchyně, která to považovala za mužskou záležitost.

Britskou královnou se stala Alexandra v 57 letech v roce 1901 po smrti královny Viktorie. Tehdy konečně nastoupil na trůn její manžel Bertie, který při korunovaci následujícího roku úmyslně zvolil jméno Edward VII., nikoli Albert, jak se očekávalo. Dal tím jasně najevo, že princ Albert, matčin zbožňovaný manžel, byl jen jeden a že má do jeho ideálu daleko.

Stárnoucí královnu Viktorii zastupovala Alexandra při oficiálních příležitostech už dříve, takže se toho pro ni s královským titulem příliš nezměnilo. Kromě svých dětí a vnoučat měla Alexandra nejbližší vztah se svou mladší sestrou Dagmar, která se provdala do Ruska, kde vládla jako carevna Marie Fjodorovna. Její manželství s Alexandrem III. bylo mimořádně šťastné, a když nečekaně ovdověla a byla na pokraji zhroucení, byla jí právě Alexandra velkou oporou. Spolu pak zakoupily v Dánsku zámeček Hvidore Slot u Kodaně, kde se každoročně setkávaly. Carevna, která se díky úkrytu na Krymu zázrakem vyhnula řádění bolševiků a potupné smrti celé její rodiny, v Dánsku dožila v exilu, protože ostatní země jí po válce odmítly poskytnout azyl.

Když král Edward VII. v roce 1910 těžce onemocněl a jako obvykle nemoci nevěnoval pozornost, byla právě Alexandra na oficiální návštěvě Řecka. Okamžitě cestu přerušila a spěchala za ním do Londýna. Zastihla ho ještě živého, ale boj lékařů byl marný. Ač mělo sedmačtyřicetileté manželství do ukázkového daleko, Alexandra upřímně truchlila a s manželovou smrtí se těžko vyrovnávala. Odstěhovala se z Buckinghamského paláce do domu v Marlborough. Věnovala se charitě a ochotně pečovala o vnoučata.

Do pozdních let vypadala Alexandra nezvykle mladě, nejspíš to bylo také díky jejímu aktivnímu způsobu života. V době první světové války, kdy už jí bylo 70, se ale na ní stáří přece jen začalo projevovat. Kromě naprosté hluchoty jí začala vynechávat paměť, měla problémy s vyjadřováním i s pohybem, v roce 1920 částečně oslepla.
Zemřela v listopadu 1925 na infarkt ve svém venkovském sídle Sandringham a byla pohřbena vedle svého manžela…

 
Foto: Wikipedie

V našem seriálu o zajímavých ženách jste si mohli též přečíst:

Reklama