Víme, jak se správně chovat ve společnosti? Věřím, že většina z nás o tom minimálně nějaké povědomí má. Někdy ale není na obtíž si to trochu připomenout. Proto by nejspíš v knihovničce každého z nás, komu něco říká slovo bonton, neměla chybět kniha Michaely Šindelové a Marie Formáčkové „Vysoká škola bontonu“, kterou v tomto roce vydalo nakladatelství XYZ.
Zkušenosti z praxe
Autorky rady, jak se chovat ve společnosti, jen nepapouškují, ale především se snaží vycházet ze své praxe. Michaela Šindelová pracovala jako tisková mluvčí Divadla na Vinohradech a v současné době píše knihy, ve kterých se orientuje na profily osobností české kultury (např. monografie Hany Zagorové nebo Štefana Margity). Marii Formáčkovou můžete znát z časopisů Vlasta nebo Květy, ve kterých pracovala jako šéfredaktorka.
(soutěž 11 – k)
Kniha nabízí pět set tipů, jak se chovat nejen na večírku, ale také v restauraci nebo mezi kolegy. Rozdělení do tří hlavních částí pomáhá vyhledat si rychle to, co právě potřebujete.
Nejen o jídle, těle a pozdravech
První část se zabývá slavnostmi a hosty. Víte, kdo koho má ve společnosti pozdravit první? Zda se ruka může políbit, nebo je to jen přežitek? Možná se vám vybavují hodiny občanské výchovy na základní škole. Ale jistě velmi zajímavým doplněním je i kapitola o řeči těla nebo o tom, jak byste se měla chovat v dopravních prostředcích.
Mnohé rady vám budou připadat jako zbytečné opakování něčeho, co běžně děláte. Ale opakování je matka moudrosti a myslím si, že informace o tom, co by měl obsahovat životopis nebo jaké existují formy společenského podniku, se občas hodí každému.
faux pas a řeč těla „Porušování intimní zóny (kratší vzdálenost než 45 centimetrů) dokáže vzbudit v člověku nevoli, nervozitu, u někoho vrcholí strachem, u jiného až agresí.“ faux pas a dárky faux pas a květiny |
Druhá část knihy nazvaná Prostřený stůl pomůže každému, kdo občas pořádá doma večeře pro přátelé, i tomu, kdo zajde na jídlo do restaurace s někým blízkým nebo s obchodními přáteli. Kapitola z velké části radí, jak se chovat k lidem z různých koutů světa. Připomíná, co je v jednotlivých zemích při stolování slušné nebo naopak zakázané. Také prakticky uvádí příklady, jak jíst některá trochu problematická jídla.
Jak co jíst
Kotleta s kostí – Maso oberete vidličkou a nožem, poté můžete kost vzít do ruky. Ovšem jen v případě, že se zakládá miska na oplachování prstů. Salát – Hlávkový salát bývá při stolování oříškem. Je totiž považováno za nevhodné krájet si ho nožem a vidličkou. Jsou-li listy obrovské, nezbývá nic jiného, než je nechat na talíři. |
Poslední kapitola se věnuje oblečení. Je pravda, že nejspíš v této části nesplňuji uvedené rady bontonu. Trochu mě vyděsilo, v jakém počtu je důležité mít saka, kalhoty či kostýmy. Ale tato část knihy se spíše specializuje na lidi, kteří pracují na úřadech nebo vyšších místech. Proto může být spíše inspirací přečíst si, jaké oblečení se doporučuje vzít si na pracovní cestu, ale také na cvičení. Nezapomíná se ani na rady pro muže. Docela se hodí poradit partnerovi, jak dlouhou by měl mít kravatu či jaké ponožky jsou zcela nevhodné ke společenským kalhotám.
Rad nabízí publikace Vysoká škola bontonu mnoho. Možná někdy až příliš rozvádí události, se kterými se vy osobně nikdy nesetkáte. Ale víte, co se říká? Nikdy neříkej nikdy a kdo z nás by si přál připadat si ve společnosti jako někdo, kdo se po dvaceti letech vrátil z buše?
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
SOUTĚŽ - SOUTĚŽ - SOUTĚŽ - SOUTĚŽ!
Odpovězte správně na otázku a zúčastněte se slosování o 5 knih Vysoké školy bontonu z nakladatelství XYZ.
soutěžní otázka: "Jak se říká pětiletému výročí sňatku?"
a) papírová svatba
b) dřevěná svatba
c) splněný plán
Své odpovědi vkládejte ZDE.
Soutěž trvá do čtvrtka 27. července.
Nový komentář
Komentáře
Emanunel: Pod článkem je nápis "Své odpovědi vkládejte ZDE." A vždycky se najde ichtyl, co nerozumí psanému slovu...
Dřevěná svatba
*Kotě*: Podle toho, co jsem viděla na vlastní oči, tak kecali.
Ládujou do sebe špagety vidličkou a lžící od Bolzana po Sicílii.
Jeremi: jedni naši známí Italové (mimochodem takoví přiměření snobíci, kteří si potrpí na bontón a mírný luxus) nám říkali, že lžíci podají v restauraci ke špagetám jen cizincům, ale nemají k nim za to přílišnou úctu
Ale je fakt, že umění sníst špagety pouze vidličkou (drženou v pravé ruce), si Italové cení. Ačkoliv ho tedy ovládá asi tak stejné procento Italů jako tady ten rybí příbor.
*Kotě*: No, nevím - byli jsme v Itálii naposledy teď v květnu a lžíci tam ke špagetám přinesli i v jedné velmi dobré a poměrně drahé restauraci.
A pravé Italy jsem tak viděla jíst v restauracích špagety mnohokrát.
Amálie: A nechceš nás varovat, kde je ten strašný podnik, kde člověka považují za snoba, když chce k rybě rybí příbor?
Úchvatné, tak je to v učebnici pro HŠ blbě a já jsem za debila
Vivian: pravdu díš
Meander: na špagety se povoluje toliko vidlice
*Kotě*: A nůž snad jo?
Meander: ale víš, že Ital by na špagety lžíci nikdy nepoužil?
Amálie: Taky jsem extrémně citlivá na chování obsluhy. A když mi donesli ke špagetám příbor a mému požadavku na lžíci se divili, mohl mě vzít běs...
ad rybí příbory
: tuhle jsem si dala v restauraci svého oblíbeného pstuha na grilu a donesli mi jen obyč příbor. Jenže já to umim líp rybím, tak jsem je o něj požádala. Sice ho přinesli, ale těch poznámek o snobanovi, to jste nezažily!
Mě tak nas*ali, že mě přešla chuť
Vivian: No, ono třeba svíčková Stroganoff se dá taky docela dobře sníst lžící a přesto by ses asi podivila, kdyby Ti to tak v restauraci naservírovali.
Meander: žejo?
Taky mě to hned napadlo
Gabi: však ryba se dá jíst i obyč. příborem
Vivian: mám doma rybí příbory
, ale velké množství restaurací je postrádá
amazona: Ty jsi ale chytrá holka
Jeremi: a ještě k tomu to držely jak prase kost
Vivian: Jasně - po nástupu do školky jsem utrpěla kulturní šok, že po mně chtějí, abych jedla jenom lžící.
Neuměla jsem to.
Jeremi: já jsem zase odmalička jedla příborem a věděla jsem, že do pusy se strká pouze vidlička, a hrozně mě překvapilo, že některé děti jedly všechno lžící (včetně knedlíků, které jim maminka předtím rozdloubala) a nebo olizovaly nůž jako o život
.
Doma jsme sice měli příbor toliko základní, ale jisté povědomí o etiketě stolování nám rodiče přesto vštípili