Když jsem studovala pedagogickou fakultu, byli jsme na kurzu Step by Step (u nás program Začít spolu), který se rozjížděl na několika školách. Velmi zjednodušeně a stručně řečeno: Děti mají ráno společný blok a pak se dělí na skupinky a pracují v centrech podle toho, kam se samy přihlásily. (Např. centrum českého jazyka a literatury, výtvarný koutek, centrum biologie a pokusů…).
Lektorka se ptala, jak se nám projekt líbí a jak si realizaci dne na školách představujeme. Tehdy jsem řekla, že myšlenka je to skvělá, ale že by třída potřebovala být velká aspoň jako čtyři třídy a koutky by měly být profesionálně vybavené, má-li to dětem něco dát.
V hudebním koutku zkrátka pro motivaci nebude stačit jedna encyklopedie a ozvučná dřívka. Chtělo by to odhlučněnou místnost se zástupci všech druhů hudebních nástrojů, nahrávací studio, knihovnu, počítač s programem na noty, možnost vlastního skládání hudby apod.
Dneska funguje řada tříd s tímto programem, nikde takové super vybavení není, a přesto mají děti studijní výsledky lepší než děti z „normálních“ škol. Jen je práce učitele bez kvalitního zázemí o dost obtížnější.
Podobné je to i se zázemím k individuálnímu přístupu. Máte pravdu, když je dětí ve třídě třicet, je to složité, ale neznamená to, že to nejde. Kdo to neumí, ať jde od toho.
„Kdo operuje s termínem "individuální přístup k žákovi", ať operuje současně i s pojmem "individuální přístup k platu pedagoga", pak je tu dále možno něco řešit...“
Chápu příspěvek Midnight, ale ospravedlňujte se před dětmi, že?
Pojďme se podívat, co vlastně individuální přístup znamená a co obnáší:
Základním rysem individuálního přístupu je denní projev úcty a zájmu. Učitel by měl přijít do osobního kontaktu s každým žákem. Přátelský a zdvořilý hovor vede s dítětem na úrovni jeho očí (pokud je malé, sníží se k němu, aby si dítě nevyvrátilo krk a nemělo stále dojem, že mluví s obrem) a oslovuje ho přitom jménem.
S dětmi komunikuje i neverbálně.
Dalším rysem je rovnoprávné jednání s dětmi z různých sociálních skupin, náboženství, kultur, ras a pohlaví. Podporuje etnické či jiné menšiny ve třídě tím, že dává ostatním dětem šanci poznat jejich zvláštnosti a kulturní odlišnosti, věnuje jim dostatek pozornosti a využívá materiály a vybavení ve třídě, které rozmanitost dětí odrážejí.
Učitel podporuje individuální růst každého dítěte s ohledem na jeho vývojovou úroveň. Což předně znamená děti poznat. (U většího počtu dětí se mi vyplatil notýsek, kam jsem si během dne vše zapisovala.)
Zajišťuje žákům stejné příležitosti ke všem aktivitám.
Uznává individuální potřeby dětí (to znamená, že se s nimi průběžně seznamuje), včetně potřeb dětí handicapovaných a vychází jim vstříc uzpůsobením vzdělávacího procesu.
K tomu se hodí příspěvek Jeremi: „Individuální přístup učitele by měl spočívat v tom, že bude vědět: tahle holčina má takový a takový problém a v hodině se nehlásí ne proto, že je líná, ale proto, že je to nad její možnosti. Jinými slovy - individuální přístup nemusí být nezbytně něco, co by pančelku zdrželo nebo víc zaměstnalo.
No, sběr informací a jejich stálé doplňování a řízení hodiny podle nich je dost náročné, ale když je pečlivý a důsledný učitel, jde to!
Hovoří s jednotlivými dětmi o všem, co pro ně má momentálně význam, poskytuje jim dostatek příležitostí vyjadřovat a sdílet myšlenky s ostatními.
„Jsem třídní v sekundě - 7. třída, kde mám 31 žáků. Zkuste v hodinách přistupovat ke všem individuálně, samozřejmě všechny své studenty znám podle jména, koníčků, pamatuji si jejich sourozence, nadání. Vím, kde mají nedostatky, kde zapracovat.
V tomto směru se snažím pomoct. Ale hlavním předpokladem je, že budou chtít i oni…
Studenti se musí naučit pracovat samostatně, komunikovat se spolužáky a učitelem, prosadit se. Nemůžou stále jen čekat, až je někdo vyvolá, nebo je někam popostrčí (ať učitel nebo rodič).“ Ema
Tak s tím nezbývá než souhlasit. Čím jsou starší, tím je jejich zájem důležitější. A kdo ho nemá, je to jeho problém, nikoli učitele.
Individuální přístup je určitý způsob práce učitele ve třídě, kterým zabezpečí maximální rozvoj každého žáka dle jeho možností srovnáváním s jeho předchozími výsledky, nikoli s ostatními spolužáky. Míra individuálního přístupu je přímo úměrná kvalitě pedagogické práce a počtu dětí ve třídě.
Možná paní učitelka dělá někde chybu, když zrovna její hodinu někdo trvale sabotuje. Stejně dobře je ale možné, že na ty dva žádné páky nejsou a tak je prostě nechává plavat. Upřímně řečeno, dělala bych to stejně. Učitelka by podle mě měla přicházet s nabídkou, ukazovat cestu, vybírat z informací ty, které stojí za předání. Pokud dotyční zájem nemají a nepomáhá nic, je to problém dětí a rodičů. A těch především.
Příklad určitého individuálního přístupu přináší paní učitelka Ema: „Mnozí rodiče si myslí, že vše musí děti zvládnout ve škole a je vinou učitele, když jejich potomek něco nezvládá. Na mě se děti můžou taky vždy obrátit s otázkou nebo zopakováním látky, ale nemohu to vždy řešit v hodině, protože jsou tak rozdílní, ty rychlejší by se nudili (a honem rychle pro ně vymyslet něco smysluplného, to taky nejde vždy)... Proto máme konzultační hodiny, "otevřené dveře" o přestávkách a po vyučování.“
Polemizovala bych s tím vymýšlením něčeho smysluplného – když děti znáte, tušíte dopředu, kolik z nich bude dříve hotovo a aktivitu k dalšímu rozvoji, opakování či relaxaci byste měla mít připravenou dopředu – aspoň v hlavě. Ano, ne vždycky se to podaří.
„Když se učitelka rozhoduje o její známce a má to mezi dvěma známkami, tak se přikloní k té horší, protože má napsáno - pasivní v hodinách. Prostě není na to, aby se přihlásila.“ Evka
To je právě známka toho, že učitelka nepřistupuje k dítěti individuálně. Srovnává ji s ostatními žáky, což je chyba zásadní. Pokud se však s dcerkou domluvila, že se do 3 měsíců zlepší a ona se ani jednou nepřihlásila, pak nesplnila dohodu, a dala bych jí také tu horší známku. Ale tak to asi nebylo, že?
„Tam, kde je maximum 8 dětí (vyrovnávačky, speciálky), je individuální přístup samozřejmostí. Mezi 20 dětmi ho provádět nelze. Pro samý individuální přístup by nebylo kdy vyložit a prozkoušet látku. A z mého hlediska je to celkem i kontraproduktivní, protože zdravé dítě se musí naučit, že v životě se k němu nebude neustále přistupovat individuálně. Škola není jen o učení, škola vás připravuje na život.“
Naprosto nesouhlasím s vyjádřením Sarume v tom, že individuální přístup nelze realizovat v počtu 20 dětí. Podle toho, co jsme si o něm řekli, je to úplně zcestný postoj. Kontraproduktivní je, přistupujete-li ke všem žákům stejně. V životě nepřistupuje nikdo ke všem stejně. Proč se zařizovat podle toho, jaké chyby se nám dějí v životě? Bylo by přeci fajn, kdyby k nám dospělým přistupoval individuálně každý, ne? Pokud stoupne kriminalita, budeme učit děti násilí, aby se ubránily? Trochu to překrucuji, ale ve vašem stylu…
Kompletní příspěvky k tématu individuální přístup najdete zde.
Jaký je váš názor na individuální přístup?
Nový komentář
Komentáře
Děkuji za odpověď, byla jsem dost naštvaná.
Ema: omlouvám se za to chybné uvedení jména u příspěvku, jen jsem to špatně okopírovala, už je to ok
Midnight: obsah článku není tak docela individuální. Vychází ze Standardu společnosti Step by Step, která jediná něco takové u nás pro učitele má. Realizuje zkvalitňování ped.práce, pokud si o to zažádáte. Bude u vás celý den někdo sedět a zapisovat si, co děláte - přesně podle mezinárodních tabulek. Jednou z nich je i realizace individuálního přístupu.
S tím ptaním - je mi jasné, že se ptají všichni. Člověk musí být pořád ve střehu a nijak na vás za to neútočím. Ostatně uvedla jsem vás jako příklad individuálního přístupu. To, že by to mohlo být ještě lepší, to je snad jasné. Vylepšovat se dá vždycky
Měla jsem ve třídě různý počet dětí. Trvale nejvíc bylo 23, ale při spojování paraleních tříd nebyla výjimka ani 28. Také jsem měla 17 dětí a třináct dětí. Učila jsem na prvním stupni, ale vzhledem k tomu, že jsem jednu dobu neučila, ale jen hospitovala v jiných třídách, vím, jak to chodí i na druhém stupni v různých předmětech. Zažila jsem různé způsoby učení na řadě škol a proto sem píšu. Některé mě děsí. Prostě chci, aby se vědělo, co učitel má dělat, když učí a vážím si těch, co to aspoň zkouší. Vycházím z toho, že sice máme RVP, ale žádnou páku na učitele, aby ho vhodně realizovali. Jediná kontrola, která tu funguje, jsou standardy společnosti Step by Step, ale ta se realizuje na přání učitele. Stát má inspekci, ale ta sama neví, co si počít.
Sarume nenapadám, jen upozorňuji na to, že pro mě není 20 dětí počet, ve kterém se nedá realizovat co, co je napsáno v článku.
Dodatečně se autorce článku omlouvám za tykání
Tak nějak nechápu, proč je u mého příspěvku jiný podpis. Taky by mě zajímalo, jakou máš, Markéto, pedagogickou zkušenost a kolik jsi měla nebo máš ve třídě dětí. A samozřejmě co učíš, nebo jsi učila, jak staré děti. To hraje velikou roli.
Asi jsi nepochopila, že činnost předem vymýšlet pro děti, které jsou rychlejší, je pro mě samozřejmostí. Ale to vůbec neznamená, že se ptají jen pomalejší děti... Takže počítat v přípravě jen s tou alternativou, že si vymyslím náhradní aktivitu pro rychlejší, nestačí. Ptají se všichni. A nejen po dokončení úkolu.
A co Tvá věta / nebo převzatá ?/, že míra individuálního přístupu je přímo úměrná.... počtu dětí ve třídě, když napadáš Sarume ?
Děkuji za odpověď, moc se na ni těším, Ema
Souhlasím s Jeremi