Foto se souhlasem Markéty Kohútové
Depresivní stavy, úzkosti a černé myšlenky se u Markéty poprvé objevily už v dětství, ale okolí zřejmě nevědělo, co se u holčičky odehrává, a tak se nic neřešilo. Jenže situace se postupem času zhoršovala, a nakonec v roce 2016 eskalovala.
„V 19 letech přišla první psychotická ataka. Měla jsem halucinace, bludy, paranoiu, myslela si, že, mě někdo pronásleduje, ale ještě půl roku jsem dokázala žít bez odborné pomoci, jenže se přidaly hlasy v hlavě, které mi přikazovaly si ublížit nebo se dokonce zabít. Za pomoci rodičů jsem vyhledala odbornou pomoc a po nějaké době jsem absolvovala první hospitalizaci na psychiatrii,“ říká Markéta.
A od té doby má za sebou šest hospitalizací. Každá trvala okolo dvou měsíců, jedna ovšem půl roku. Přestože si pobyt na psychiatrii nijak zvlášť neužívala, lékaři i personál se k ní prý chovali hezky a nesetkala se s ničím, co by připomínalo film Přelet nad kukaččím hnízdem. Během hospitalizace absolvovala i elektrošoky, ale tato léčba nebyla příliš úspěšná.
„Absolvovala jsem víc jak deset sezení, ale velký vliv to na mě nemělo, a navíc mě štvalo, že jsem začala ztrácet paměť,“ popisuje.
Momentálně je Markétin stav stabilizovaný, i když jí neumožňuje studovat nebo pracovat. Zažívá ale výkyvy. Čas od času se zlé hlasy, které jí našeptávají, že je k ničemu a má si něco udělat i přes léky, které bere, vrací. Mladé ženě se ale daří jim vzdorovat. Přestože na psychiatrii se vrátit nechce, když to bude potřeba, udělá to.
„Teď už vím, že hospitalizace na psychiatrii není prohra nebo neúspěch, i když já jsem to tak dřív taky vnímala. Duševní onemocnění přináší vzestupy a pády a hospitalizace může být v dané situaci jediným možným řešením. Fakt, že někdo podstoupí léčbu, je jen další krok k tomu, aby se měl lépe,“ uzavírá.
Zdroje: autorský rozhovor s Markétou Kohútovou
Čtěte také:
- Její teta vyskočila z okna porodnice i s malým miminkem. Kristina proto raději přestala kojit
- Syndrom vyhoření potká v životě každého třetího člověka, nehrozí i vám?
Nový komentář
Komentáře
Měla jsem takového kolegu, který byl schizofrenik, měl pocit, že ho někdo sleduje. Bylo těžké, ho přesvědčit o opaku, že se nic takového neděje a že ho nikdo nesleduje.