jsem si potichu brblala, soustředěním napnutá k prasknutí. A běda, když na mě někdo promluvil nebo mi uteklo oko, to mě dokázalo pěkně vytočit. Přes veškerou snahu byly moje pleteniny vždycky tak trochu nepodarky. Někde tuhé jak koberec, jindy volné s oky, jimiž by se dal prostrčit prst.

Zato moje mladší sestra měla vyloženě talent. Obdařena svatou trpělivostí pletla na medvědy a panenky snad už v předškolním věku a její výtvory obdivovaly i zkušené pletařky. Očko jako očko. Já se to „naučila“ vlastně až po ní a z hecu. Chyběl mi ten její „sicflajš“, zato jsem chtěla všechno hned. Když jsem si umínila, že potřebuji nutně nový svetr, upletla jsem první den přednici, druhý záda a třetí rukávy. Co na tom, že byl jeden kratší nebo užší než druhý, že při sešívání díly nějak zvlášť nepasovaly a že jsem průkrčníkem sotva prorvala hlavu? Vždyť jsem to už říkala, byly to nepodarky, ale s tím jsem si hlavu nelámala.
Po prvním vyprání se ze svetru staly minišaty, ne nepodobné svěrací kazajce, a putovaly na dno skříně. Krátký život aušusu.
Pravda, časem jsem se vypracovala, ale to už domácí pleteniny vyšly z módy.

A dnes se opět vrací a platí se „zlatem“. Vše, co má podobu ruční práce, je ceněno, tak proč neoprášit stará klubka a jehlice a nezkusit to známé hladce - obrace, nahodit - sejmout?



Na svetr asi nikdo z nás nebude mít čas, ale co se třeba pocvičit na šálách, nápletech, čepicích?
Co vy na to?
Myslíte, že ruční pletení už patří minulosti?
Nebo by mělo zažít renesanci?

Reklama