la.jpg
Foto: Shutterstock

Alena, 32 let – když paní rušily motory
„Povolání letušky jsem dělala skoro pět let. Byla to krásná doba, na kterou povětšinou vzpomínám s úsměvem. Také se mi samozřejmě přihodilo pár komických situací. Jednou takhle paní za letu zazvonila na tlačítko přivolání palubního personálu. Došla jsem se tedy k ní zeptat, zda je vše v pořádku. Zdála se být nesmírně rozladěná a odpověděla, že ji velmi ruší hluk. Kouknu z okna a vidím samozřejmě křídlo a motory. Tak se hezky usměji, paní se omluvím a vysvětlím jí, že vzhledem k tomu, že sedí na křídle, pod kterým se nacházejí motory, může slyšet hluk. Paní se ke mně naklonila a řekla: „Rozumím. A nešlo by to prosím vypnout?“ Trpělivě jsem jí vysvětlila, že vypnutí motorů za letu by znamenalo katastrofu, ovšem nezdála se ani trochu spokojená. Dnes se tomu směju a ráda na to vzpomínám.“

Bóďa, 45 let – Tady byly noviny!
„Létám asi celý život a je fakt, že s cestujícími je sranda. Jednou takhle během letu do Tuniska přijdu do předního bufetu u pilotní kabiny a vidím cestujícího, jak zuřivě lomcuje dveřmi od letadla. Těmi vstupními! Samozřejmě se díky tlaku a natlakování nedají za letu otevřít, tak jsem se pána zeptal, proč si takto počíná. S ledovým klidem mi odpověděl, že když nastupoval, tak za těmito dveřmi byly noviny. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že pán myslí vozíček, který stál v nástupním tunelu v gatu. S úsměvem jsem se pána zeptal, jestli má dojem, že když jsme ve výšce asi devíti kilometrů a venku je mínus padesát stupňů, předpokládá, že tam ty noviny stále budou. Nechápavě se na mě znovu otočil a odpověděl: Takže vám došly? To mě naprosto odzbrojilo.“ 

Lucie, 25 let a Irena 28 let – pozor na to, kdo vám rozumí
„Když jsem létala první sezonu, stal se mi hrozný trapas. Od té doby si skutečně dávám pozor na ústa. Sloužila jsem na letu z Kanárských ostrovů do Dublinu. Na takovém letu samozřejmě nepředpokládáte žádné krajany a také podle seznamu cestujících to opravdu vypadalo jen na samé Iry. Na letu byla ten den skvělá nálada, obsluhovala jsem se svým nejlepším kamarádem a nechali jsme se trochu unést. Martin v jednu chvíli ukázal přes celou kabinu na mladého sedícího kluka a velmi nahlas prohlásil – Teda Luci, ten by ti slušel! Otočila jsem se a stejně, ne-li více hlasitě jsem kluka pochvalně okomentovala. Nebrali jsme si moc servítky a předháněli jsme se v bodování jednotlivých částí jeho těla. Ovšem po příjezdu s vozíčkem do jejich řady nás čekala studená sprcha. On i jeho spolusedící (asi maminka) spolu hovořili slovensky a velmi nepříjemně si nás měřili. Okamžitě jsem si šla sednout dozadu na služební sedadlo a do konce letu mě nikdo neviděl.“

Podobnou historku má i Irena, která byla svědkem ne úplně vhodného chování svého kolegy. „Lety do Tel Avivu byly vždycky trochu náročné. Specifická klientela, naprosto plné letadlo, nerespektování pokynů palubního personálu. Na jednom letu se mnou byl kolega, který slouží už dlouho a byl dost vyhořelý. Při nástupu cestujících pozoroval v kabině jednoho muže, který rozhodně nevypadal jako Čech. Pokoušel se nacpat příliš velký kufr do schránky nad hlavami cestujících. Kolega si neodpustil hlasité: Ty jeden *****u, kam si myslíš, že ten kufr narveš. Cestující v tu chvíli položil zavazadlo a klidně plynulou češtinou odpověděl: Doufám, že tady do toho binu. Naštěstí to vzal velmi sportovně a na kolegu si nestěžoval. Dodnes se musím smát, když se mi tahle situace vybaví."

Petr, 38 let – stížnost na výhled z okénka
„Za letu do Hurgady mi jedna paní položila otázku: To mi teda vysvětlete! Takových peněz jsme za tu letenku dali a jaktože my vidíme z okének jenom moře a lidi přes uličku vidí pevninu? Jak je to možné?! Dvakrát jsem se nadchnul a zeptal se paní, zda mi může otázku zopakovat. S naprosto stejnou intonací svůj požadavek opakovala. Nešlo jí do hlavy, jak to, že z jedné strany je vidět moře a z druhé souš. Odpověděl jsem tedy, že se tam zkrátka nachází pobřeží. Cestující mi s umanutým výrazem odpověděla že JÍ TO TEDA NEVYHOVUJE!“
 
Katka, 21 let – zastavení v devíti kilometrech nad mořem
„Tohle je nezapomenutelný zážitek. Při servisu nápojů se mě jeden pán zeptal, zda je pravda, že jsme právě zastavili. Vysvětlila jsem pánovi, že nikoliv, neboť se nacházíme nad oceánem a přibližně ve výšce 8-9 kilometrů. Pán si ale vedl svou: Nepovídejte! Rozhodně jsme museli zastavit. Tenhle mrak tady už vidím nejméně dvacet minut! Smála jsem se nejen já, ale i všichni cestující kolem.“
 

Čtěte také: 

Zdroj: Autorka článku - bývalá letuška české a americké letecké společnosti, respondetni redakce - palubní personál