Mohly mi být asi tak tři ...

Ležím v posteli, protože je večer a mám za úkol usnout. V ložnici je ještě trochu vidět. Jsem sama,  všichni jsou někde v domě. Nemůžu spát a prohlížím si protější stěnu. Visí na ní zarámovaná fotografie, jsem na ní já se svým tátou. Táta se na mě usmívá. Nějak od té fotky nemůžu odtrhnout oči. 

Upřeně na ni proto hledím a čím dál tím víc se mi zdá, že se postavy na ní začínají hýbat. Tátův spolehlivý úsměv někam zmizel a místo toho má místo obličeje rozmazané šmouhy. Teď už jsem úplně čilá a hrudníček mi svírá neznámý pocit - hrůza!

Takhle jsem se dosud nikdy nebála, nikdy jsem nezažila takový pocit blížícího se nebezpečí. Posadím se na posteli a není v mé moci oči zavřít, i když vím, že to bude čím dál tím horší a tolik bych si přála vůbec nic nevidět. Jsem jak přikovaná.  Už křičím strachy ze všech sil - nejen, že se táta na fotce hýbá, ale teď už přes sklo obrázku vodorovně teče a pulsuje něco... vždyť je to krev!!!

Já už jsem z fotky úplně zmizela, celý prostor zabírá krvavé vlnění.  Nemůžu se hnout, jenom křičím, pláču a volám o pomoc. Prosím tatínka, ať se zas usměje a neztrácí se mi.  Nakonec se přece jen dveře ložnice otevírají a dovnitř vbíhá babička.

Nedokážu vysvětlit, čeho se tak bojím, nikdo mi nerozumí... Ukonejšili mě, tak, jak se většinou konejšívá malé nerozumné dítě, které přece pořád křičí kvůli ledasčemu. Ale já už tehdy cítila, že to není obyčejný přelud a výplod dětské fantazie.

Nikdy jsem na to nezapomněla. A můžu já vědět, jestli to nebylo varování před těžkou tátovou chorobou? Zemřel na ni předčasně, ve 42 letech a hodně trpěl. Gerda


Předtucha byl i román. Díky, Gerdo, za příspěvek.

Dnes si píšeme strašidelné příběhy a posíláme strašidelné fotografie.

redakce@zena-in.cz

A nemusí to být vždy jen tak vážné. Bát se dá přece i s chutí a radostí...