Dnes mám občas pocit, že jsme supermanky – supermatky.

I ten nejlehčí porod dá tělu přece jen něco zabrat a z porodnice vás doslova vyženou často už 2. nebo 3. den vybavenou letáčky, jak bojovat s horečkou pomocí Paralenu a na bolest si koupit Ataralgin. Též máte mnoho času trávit ve sprše, starat se o svá případná porodní poranění a ještě dostanete povedenou brožurku o kojení. Takže bojujete ještě s tím.

 

Za normálních okolností je tenhle režim tak na neschopenku či několik dní dovolené.

 

A to vůbec nemluvím o miminkovských problémech, bolavém bříšku a vůbec celkovém nepohodlí miminka – vždyť ještě před pár dny bylo v teple u maminky v bříšku, nemuselo se namáhat jídlem, nerušilo ho světlo ani hluk.

 

Ovšem novopečené matky nastupují na 24hodinovou méně či více náročnou šichtu. Bez nároku na přestávku na oběd, svačinu, ba někdy ani na večeři. Bonusem bývá spánek vždy kratší než jednu dvě hodiny. Záchranou bývá tatínek vracející se z práce.

A někdy zhruba po půl roce se ohlédnete zpátky a docela se divíte, jak jste to mohla zvládnout.

Pohlédneme-li o jednu generaci zpět, tak naše maminky se vracely z porodnice po týdnu či dvou, v podstatě to nejhorší hojení vlastního těla měly za sebou.

 

A vězte, že historie je k „šestinedělkám“ ještě shovívavější. Posuďte samy:

 

Pravda, s těhotenstvím bylo spojeno mnoho rituálů, ovšem některé by nebylo od věci obnovit.

 

Ve staré Indii a Číně se musely těhotné ženy obklopovat jen krásnými věcmi, pít a jíst posvěcené jídlo a poslouchat krásnou hudbu. Pro tento účel se již před několika tisíci lety pořádaly speciální koncerty. Maminky také měly za úkol často zpívat melodické a uklidňující písně. Tím se aktivovala bránice, zapojilo se správné dýchání a plod měl dostatek kyslíku ke zdárnému vývoji.

Tím se možná také řešil nedostatek čerstvého vzduchu, kterým tamní ženy často trpěly. Kvůli slunečnímu žáru se jim doporučovalo chodit ven až po západu slunce. Přílišné vystavování slunci mohlo způsobit ošklivá mateřská znaménka miminku.


Šaty pro budoucí maminky byly šity z nejdražších a nejjemnějších materiálů. Vítězila světle modrá barva, která prý blahodárně působí na dosud nenarozené dítě. Věřilo se, že jen tak se narodí krásný a nadaný potomek. Muž musel věnovat ženě krásné šperky jako výraz úcty k jejímu čerstvému těhotenství.

 

Stejně jako ve staré Číně a Indii, tak i židovské nebo ruské maminky měly jedno výtečné privilegium. Porodní bába měla za úkol nejen provést ženu porodem, ale zůstat určitou dobu s rodičkou a vést její domácnost. Čas to byl různý, někde tři dny, jinde dokonce třicet dní naprostého klidu od veškerých domácích prací. A u arabských zemích byl poporodní klid nejdelší – celých čtyřicet dní.

 

Po tuto dobu byla žena osvobozena od veškeré domácí práce. Vše vykonávala porodní bába nebo příbuzní.

Maminčin hlavní úkol byl – dobře jíst, hodně spát a kojit miminko.

 

Zdá se, že naši předkové v různých koutech světa dobře věděli, co dělají.

 

A při tomto dnešním tempu vývoje mám dojem, že naše dcery budou pár hodin po porodu už žhavit notebooky a dodělávat práci, kterou jim překazily počínající kontrakce…

 

A řekněte sama, nechtěla byste alespoň v tomhle vrátit čas zpátky do historie?

 

Reklama