Foto: Michaela Bočková

Za těch pár let jsme se s Idou mnohokrát setkaly, ať to bylo na kurzu přirozené komunikace s koňmi či u povídání o slepicích, které zachránila z Xaverova, nebo při pořádání hudebního festiválku, který se konal také v její režii. Je to prostě jedna z výrazných osobností našeho kraje, je jiná, je autentická, a to je jedna z věcí, které na ní obdivuji.

V současné nelehké situaci jsme si povídaly o věcech, kterými jsme v podstatě zakončily náš poslední rozhovor pro Ženu-in, tedy o hippoterapii, o koních, o věcech, které nám mohou v současnosti pomoci a přinést trochu radosti, když klesáme na mysli. O tom, že Ida je přes veškeré své krásné aktivity i normální žena, maminka malinké holčičky, svědčí i její upřímná obava, že ji mnohdy stojí mnoho energie nežít ve strachu z budoucnosti…

Hipoterapie. Co nám o ní můžeš říci? Ber to tak, že jsou lidi, kteří vůbec nevědí, co to slovo znamená…
Hiporehabilitace je rehabilitace za působení koně. Dělíme ji na tři složky, podle toho, co nám pomáhá rehabilitovat. Nejoblíbenější složkou je zmíněná hipoterapie, dokáže totiž pomoci fyzicky postiženým. Druhou složkou je hiporehabilitace v pedagogické a sociální praxi. Zde se věnujeme hlavně dětem se specifickými potřebami a dětem z ústavní péče. Koně nám totiž pomáhají i se sociální a pedagogickou rehabilitací.

Poslední složkou je hipoterapie v psychiatrii a psychologii, která je vhodná zejména pro osoby s nějakým typem duševního onemocnění. Prostřednictvím této složky můžeme tedy poskytovat rehabilitaci psychologickou. Hiporehabilitace je tedy vlastně taková ucelená rehabilitace, a to je to, co mě na ní baví.

Skvělé na ní je také to, že když je klient dostatečně zrehabilitovaný, může u koní pokračovat v nějaké formě parasportu – paravoltiže či paradrezury.



Foto: Markéta Nováková

Máš pocit, že by ji mohl využívat v podstatě každý?
To je záludná otázka (smích). Ale myslím si, že ano. Z mého pohledu totiž téměř každý potřebuje nějakou formu terapie. Žijeme uspěchané životy a každý z nás je nějak poškozen – ať už si to přiznává, či ne.

Současná doba a koně, jak to vidíš ty z pozice neziskovky?
Nevím, jak jsou na tom klasické a sportovní stáje, ale my neziskové hiporehabilitační stáje jsme na tom po roce koronakrize dost bídně. Hiporehabilitace je velice nákladná činnost a v ČR ji nehradí zdravotní pojišťovny, takže od klientů většinou vybíráme jen částečný příspěvek na terapii a zbytek musí středisko vydělat někde jinde, případně sehnat dárce, granty, dotace. Naším velkým zdrojem příjmů jsou hlavně skupinové akce, a těm dnešní doba moc nefandí. Naši kolegové, hiporehabilitační koně potřebují péči, seno a výcvik i v dobách lockdownu, takže činnost spolků nelze jen tak pozastavit. Česká hiporehabilitační společnost, která nás, jednotlivá hiporehabilitační střediska sdružuje, dokonce uspořádala sbírku na darujme.cz. I několik středisek si uspořádalo své soukromé sbírky. Zkrátka každý dělá, co umí, aby středisko udržel i v této nelehké době. Hiporehabilitace je totiž kvůli své nákladnosti a profesní odbornosti nejen na lidský personál, ale i na koně, velmi nedostatkovou službou a konec každého hiporehabilitačního střediska by byl pro rodiče hendikepovaných dětí velkou ránou.

A vezmeme-li to z opačného konce, současná doba a koně, mně přijde, že by to mnoha lidem pomohlo zvládat tuhle situaci, co myslíš?
Myslím, že ano, u nás ve středisku je třeba individuální terapie povolena i nyní, zatímco třeba psychoterapie je provozována pouze on-line. Takže je ideální čas vyrazit na psychoterapii pomocí koní. To je unikátní metoda sama o sobě a je poskytována v přírodě na čerstvém vzduchu. A nemusí ji využívat jen lidé s psychickými problémy. Hiporehabilitaci lze využít i k osobnostnímu růstu, zvyšování sebedůvěry, odstraňování strachů a tak dále.

Foto: Hana Kubrichtová

Jak to prožíváš ty? Všechno to divné kolem nás?
Já se snažím žít, co nejnormálněji to jde. Trávím čas se svou sedmiměsíční dcerou, pečujeme spolu o ten náš zvěřinec, nákupy se snažím zvládat přes internet, v interiéru se s nikým nestýkáme. Že bychom chytly koronavirus venku v lese, tomu nevěřím.

Vždy jsem byla spíše lesní člověk, takže to pro mě zas taková změna není. Bojím se ale, co bude dál. Hodně lidí, malých firem a živnostníků se potýká s finanční krizí, což se samozřejmě promítá i na množství našich zákazníků. Je to divná doba, občas mi dá práci nežít ve strachu z budoucnosti a užívat si přítomnosti.

Kdyby se mezi našimi čtenáři našel někdo, kdo by vašemu spolku chtěl pomoct, co byste potřebovali?
Největší náklady střediska jsou právě na koně. Například seno v posledních letech hodně podražilo. Spustili jsme program adopce koní, kde nám mohou lidé přispět na provoz koňských terapeutů (http://hipojupiter.cz/adopce-koni/). Hodí se nám ale jakákoliv finanční pomoc. Případně uvítáme v našich řadách dobrovolníky na chlapskou práci. Opravářů ohrad není nikdy dost (smích).

Reklama