Už nejsem fixovaná na jedno místo. Líbí se mi v Brně, v Praze, v Táboře, kde jsem vyrůstala, i v Rakousku, kde žije můj přítel. Považuju se za takovou světoobčanku, jsem v tomhle velmi přizpůsobivá. Ted jsem doma v Praze.
Nemají kolegové z Divadla Na Zábradlí narážky na rivalitu mezi Prahou a Brnem?
Občas ano, ale všechno to myslí v legraci. Ale rodilých Pražanů jsem zas tolik mezi herci nepotkala. Jsme tu kvůli práci, jsou tu filmové ateliéry a Praha umí být nádherná.
Dvanáct let jste kromě divadla působila jako zdravotní klaun. Jak jste se k tomu dostala?
Když jsem končila JAMU, potkala jsem dva kolegy, kteří byli jedněmi z prvních zdravotních klaunů. Vyprávěli mi, jak chodí do nemocnice chytat myšku pod postýlkou. Když jsem potom v Divadle Petra Bezruče viděla plakát na casting do ostravského týmu Zdravotního klauna, rozhodla jsem se to zkusit. A nakonec z toho bylo dvanáct let. Popravdě, já zažila pár karambolů a myslím, že už mne přestalo bavit na té Jipce ležet s úrazem. Jako klaun jsem se ocitla na druhé straně pokoje. A můj život jakoby se odšpuntoval... Začala jsem svůj talent využívat a ne obracet proti sobě.
Liší se klaunování od herectví hodně?
Určitě. Hlavní rozdíl je v tom, že se postavy nehrají, ale klaun bývá určitá zveličená část osobnosti člověka. Kolega Ondřej Klíč to řekl krásně: „Klaun je podle mě stav, do kterého se člověk dostane a je v tom stavu schopen vidět v jakékoli situaci nějaký prostor, jak ukázat její komičnost… Stav, do kterého se dostaneš, abys viděl věc z více úhlů a dokázal poukázat na její komičnost anebo někdy možná její hloubku.” Při tvorbě postavy klauna se třeba najde a přežene se nějaká vaše typická vlastnost nebo si člověk vybere něco, co mu v běžném životě chybí a jako klaun si to může dosyta užít. Doslova klaun bere legraci strašně vážně. Dnes si ze sebe takto dělá legraci už 86 profesionálních klaunů.
Jaká byla vaše zveličená vlastnost?
Byla jsem doktorka Rentgenová, která všechno ví, všude byla a myslí si, že je hrozně chytrá. A přitažlivá. Nic z toho, co udělala, ale ve skutečnosti moc dobře nedopadlo, v tom nejlepším slova smyslu. Byla to přemoudřelá nekňuba s nepřiměřenou autoritou, která vše dělá doslova. Moc mě bavila.
Setkávala jste se radši s dětmi nebo se staršími lidmi?
To se nedá takhle říct. Pokaždé je to jiné. U seniorů jsme volili pomalejší tempo, bylo třeba se setkat očima a podat si ruce, naopak u dětí to bylo takové divočejší. U seniorů může být cílem vyvolat příjemné vzpomínky na mládí, takže se hodně tančí a zpívají lidovky. Děti, zejména ty starší, zase vyžadují, abychom byli trochu trendy. V mnohém se to liší, ale princip zůstává – přinést jim radost, zmírnit strach, nudu, bolest nebo pocit osamělosti.
Není člověk psychicky vyčerpaný z toho, že vidí spoustu utrpení a nemocných lidí?
Zdravotní klaun se od toho musí oprostit. Není v nemocnici od toho, aby ho zachvátila lítost. Klauni spoluvytvářejí náladu nemocnice. Mohou pomoct odlehčit nějakou situaci. Někdy se vás samozřejmě některé příběhy dotknou nebo nějakého pacienta vídáte delší dobu a někdy konec není šťastný. To je v tomto povolání časté, ale o nás bylo v organizaci dobře postaráno. Mohli jsme si o tom popovídat s odborníkem a měli jsme nad sebou supervize.
Co pro vás bylo nejtěžší?
Určitě dětská psychiatrie. Ta pro mě byla někdy těžko uchopitelná.
Proč jste se rozhodla s klaunováním skončit?
Svoji práci jsem opravdu milovala a dělala jsem ji s plným nasazením. Miluju ji doteď a chybí mi. Jenže kombinovat dvanáct let divadlo, Zdravotního klauna a občasné filmování bylo hrozně vyčerpávající. Skončit jsem se rozhodla v momentě, kdy se mi do rozvrhu nevěšel soukromý život. Jsem samotář, ale potřebuju svou smečku, svůj kmen. Že nejen prací živ je člověk mu dojde ve chvíli, kdy se stane úraz…a on osamí a celý workholismus jde k šípku. A třeba se k doktorce Rentgenové v nějaké formě ještě někdy vrátím. Každopádně Zdravotnímu klaunovi a jeho misi stále nesmírně fandím, proto jsem se nedávno stala jeho ambasadorkou.
Přítel je Rakušan. Jak se vám daří udržovat vztah na dálku?
Jsme spolu šest let, takže se to daří. Trávíme spolu veškerý nepracovní čas, který se dá dostat tzv. do bloku. Ty musíme tvrdě vybojovat, protože naše práce se dá těžko plánovat. Pravidelnost je, bohužel, neznámé slovo. Takže si jednou za půl roku vezmeme diáře a hledáme společné možnosti. A přes ta data nejede vlak. Přítel dělá dvacet let Zdravotního klauna a působí taky jako psychoterapeut. A kouzelník.
Jak často se vídáte?
Většinou je to každé tři týdny. V létě a na Vánoce spolu býváme i měsíc vkuse. Čtrnáct dní v Čechách a čtrnáct dní v Rakousku. Myslím, že to zvládáme dobře a aspoň si víc maximálně vážíme společných chvil. Smutné je, když se nevidíme tři týdny a déle. Nebo když se někomu něco stane. To je ta odvrácená strana.
Jak to vidíte do budoucna? Chystá se nějaké sestěhování?
Máme jasno v tom, že svatba ani děti nebudou. Přítel už dceru má a já po vlastních dětech netoužím. Děti mám ráda, miluju svého synovce, dělala jsem Zdravotního klauna, ale mateřské pudy postrádám. A myslím, že nechtěných dětí už je na světě dost. Co se týče stěhování, každý máme svou práci někde jinde. Vždycky, když jsme přemýšleli nad budoucností, akorát jsme se trápili tím, co jde nebo nejde. Dostávali jsme se do bludiště. Proto neděláme žádné pro vztah dlouhodobé plány. Prostě náš vztah žijem.
Proč jste si vlastně vybrala herectví?
Slučuje věci, které mi jdou a baví mě. To znamená prozkoumávat spoustu profesí, fyzicky se měnit, miluju kostýmy a hlavně se ráda zanořuju do různých lidských povah. A cestuju v čase...
Je nějaká role, která vám nejvíc přirostla k srdci?
Na divadle mě baví role, které kombinují inteligenci a šílenství. Hodně jsem si užila třeba Psychózu ve 4:48, kterou jsme hráli v HaDivadle. Tři ženy jsme představovaly autorku Sarah Kane a já jsem byla její cynická část. Tahle agresivní část její mysli byla ve skutečnosti nejcitlivější a cynismus byla jen obrana. Nemám ráda prvoplánové doplňující role typu hodná maminka nebo taková normální holka od vedle a nejhorší je manželka nebo milenka od někoho… Normální neexistuje. Každý máme nějaké tajemství.
Při jednom natáčení jste se potkala s Orlandem Bloomem. Jaký byl?
Působil na mne jako uvolněný člověk se spoustou humoru a fanda do sportu.
Kde vás mohou lidé momentálně vidět?
Přijďte do Divadla Na zábradlí na představení Persóny, dále na Listování, kde hrajeme nové knihy a objíždíme nejen školy, ale i knihovny, kavárny a další místa po republice. Jela jsem letos s Alanem Novotným komiks Svatá Barbora na motivy tzv. kuřimské kauzy. S Lukášem Hejlíkem chystám v listopadu turné Holčička a cigareta. Co se týče natáčení, uvolnily se mi ruce, protože má postava v Ordinaci odlétla do Paříže. Chystám se teď na jedno zahraniční natáčení ve francouzštině, dále na jeden projekt, který ještě nemohu zmínit, ale doslova mně mrazí v tom nejlepším slova smyslu, když na něj jen pomyslím. Na podzim a na jaře budu točit kriminálku Hlava medúzy. Těším se na všechno.
Foto: @barboravideo, @zdravotniklaun, @listovani, @TV Nova
Přečtěte si také:
Nový komentář