61422671e8e05clanek.jpg
Foto: Profimedia

Jak jste si užila karlovarský festival?
Vary byly skvělé. Po covidovém roce bylo fantastické potkat kamarády a sdílet dohromady v kině zážitek z filmu. Zahajovacím filmem byl Zátopek. Byla to obrovská věc pro Vaška Neužila a Marthu Issovou a samozřejmě i pro režiséra Davida Ondříčka, který na filmu pracoval asi sedm let. Zažili jsme emocionálně nabitý večer.

Johnnyho Deppa jste zastihla?
Nezastihla, ale asi bych ani nechtěla. Obdivuju jeho fenomenální role, je to fantastický herec, ale je tu nedořešená kauza s exmanželkou. Domácí násilí mi není jedno, takže nemám úplně tendenci s Deppem chodit na kafe, čímž neříkám, že by chtěl (smích).

Kolik jste si přivezla oblečení?
Naštěstí tam funguje Elle Beauty Lounge, což je geniální, protože se o člověka postarají. Ale obecně mám v životě problém, že se neumím balit. I na dva dny na chatu si sbalím loďák. V podstatě celou skříň překlopím do kufru. Protože, co kdyby se mi náhodou hodily třeba rybářské boty. Nikdy nevíte. Loďák jsem nakonec měla i ve Varech, přestože jsem si tam šaty půjčovala. Na zahájení jsem je měla od Lukáše Macháčka, potom třeba od Kláry Nademlýnské. Z vlastních zásob jsem použila jedno tričko a zbytek jsem velkolepě odvezla zpátky do Prahy.

K jakému módnímu stylu tíhnete?
Určitě ke sportovnímu. Nejčastěji jsem v mikině s kapucí, v teniskách a v džínách. Dávám přednost pohodlí a teď jsem navíc začala jezdit na surfskatu, což s pohodlnou módou koresponduje.

Jak vám to jde?
V mém životě se nedávno stal milník a já jsem při surfskatu dropla bowl.

Gratuluju, ale nevím, co si pod tím představit.
Znamená to, že stojíte na okraji rampičky, pustíte se se skatem dolů a jezdíte. Normálně je to třeba třímetrová rampa, ale já zatím trénuju jen na rampičce. Ale jak řekl můj učitel Pavel Oliva: Toto je zlom v kariéře každého skejťáka. Takže jsem na sebe hrdá, i když jinak to dělají třináctileté děti.

Jak jste se k surfskatu dostala?
Taky je to pro mě poměrně nový sport, ke kterému jsem se dostala díky pár hodinám klasického surfu, které mě bavily. Tohle je alternativa pro suchozemské státy. Hýbe se to stejně jako surf, zatáčí se na něm stejně, ale chybí voda. Je to obrovský adrenalin a momentálně jsem na tom závislá.

To je asi sport, kde je trenér potřeba.
Já to tak mám. Jsou lidi, kteří se dokážou naučit sami, ale já mám z gymnastiky takový metodický přístup. Chtěla jsem, aby mě to někdo naučil krok po kroku a vyhnula jsem se případným chybám. Už mám za sebou sedmnáct lekcí a řekla bych, že se díky dobrému vedení docela rychle posouvám.

V rozhovoru pro iDnes jste řekla, že chcete mít zbytek roku volnější. Daří se to zatím?
Zatím ano. V září mě čeká filmový festival v Berlíně, kam pojedu jako porotce. Toho si moc vážím. V říjnu musím dotočit film, kvůli kterému jsem vlastně pořád blonďatá. A když pak situace dovolí, tak bych chtěla odjet do Itálie a pokračovat tam ve studiu italštiny.  

Blond byla kvůli filmu?
Nebyla. V karanténě jsem odjela na Fuerteventuru, kde jsem poprvé surfovala, a na sluníčku mi tam úplně zblonďatěly vlasy. Po příjezdu jsme začali točit Lajnu, takže jsem se režiséra ptala, jestli mě chce zase zrzavou. Blond mu nevadila, maskérky byly nadšené, protože se to k postavě Denisky vlastně dost hodilo a potom jsem roztočila další věci, takže jsem se ani nemohla obarvit na zrzavou. Ale baví mě to, je to připomínka slunce a volného času. Po delší době jsem měla větší dovolenou a docela mi to otevřelo oči. Jinak jsem workoholik, ale napadlo mě, jestli se vlastně nedá žít trochu jinak.

Nebála jste se toho, že vás bude změna barvy vlasů limitovat? Přeci jen jste ve škatulce ohnivé zrzky.
Já jsem právě ráda, že můžu ze škatulky vystoupit a vidět, co se stane. Před pár lety jsem s kamarádem řešila stres z práce a on mi dal skvělou radu, ať zkusím strach vyměnit za zvědavost. Je to jedna ze zásadních vět, které v mém životě zazněly.

Momentálně máte blízko k Itálii i k Americe. Plánujete tyto země nějak střídat?
Ideálně, ale celý svět je teď tak nevyzpytatelný, že nevím, jak to bude. Bylo by skvělé moci být pár měsíců v roce v Americe a kombinovat to s Itálií a Českou republikou.

Četla jsem, že máte italskou manažerku. Jak se orientuje na českém trhu?
Na české scéně se neorientuje vůbec, protože mi dělá manažerku v Itálii. V Česku mám českého manažera.

Nějaké role už se v Itálii rýsují?
Konkrétní role ne, ale rýsují se castingy. Vždycky jsou to kvůli přízvuku role cizinek, ale jde o krásné projekty. Je skvělé, že mi castingoví režiséři volají znovu. Několikrát jsem se dostala do druhých kol, což znamená, že jsou tam třeba čtyři uchazečky. Nejvtipnější byl casting přes zoom na začátku minulého září. To jsem byla v italštině asi na úrovni B1, což není žádná sláva. Scénu jsem se naučila v italštině, ale myslela jsem si, že se se mnou potom budou bavit anglicky. Samozřejmě spustili italsky. Snažila jsem se dělat, že všemu rozumím. Pořád jsem opakovala si, si, si. Nějak to šlo, dokud mi neřekli, že moje postava by mohla být nezastavitelná střela, která by pořád mluvila, že je to zrovna teď napadlo. A prý bych mohla improvizovat v italštině, takže jsem začala říkat největší blbosti svého života. Hodně tam zněly věci jako cappucino, tortellini, pizza. Poděkovali a roli jsem nedostala.

Nemáte vzhledem k vašemu temperamentu nějaké italské předky? Do Itálie asi snadno zapadnete.
Nevím o tom, ale přemýšlela jsem, že si někdy udělám DNA test, protože mi to taky přijde divný. V blízké rodině nikoho podobně temperamentního nemám. V Česku mi každou chvíli někdo říká, že jsem moc a v Itálii jsem možná i málo. Jednoho italského kamaráda jsem se ptala, jestli nejsem přehnaná a on nechápal v čem a jak to myslím. Prý by klidně přidal, abych Italy dohnala.

Jak jste na tom s italštinou teď?
Online jsem dosáhla C1, ale teď jsem šla znovu do školy a byla jsem v B2. Myslím, že tam ještě chvíli pobudu. Začala jsem se učit asi před rokem a půl, ale kvůli práci je to hodně nárazově. Teď jsem byla na Sicílii, kde jsem chodila do jazykové školy.

V rozhovoru pro iDnes jste také řekla, že v zahraničí je na jednu roli třeba pět tisíc uchazečů, a že je to i o tom, co je člověk schopný pro ni udělat. Co jste tedy schopná udělat?
Američani jsou schopní naučit se pět akcentů, přejíždět stovky kilometrů. Ale u nás to funguje taky. Třeba Vašek Neužil právě dokázal, že je pro roli schopen obrovské fyzické změny. Ale ne vždy je to možné, protože člověk má roztočených víc projektů. Nějaké hranice samozřejmě taky mám. Myslím, že by mi dělalo problém výrazně ztloustnout a potom zase zhubnout. Kvůli mé anorektické historii. Ale kdyby to byl fenomenální projekt, tak bych to po poradě s nějakým doktorem možná zkusila.

Co třeba oholení hlavy?
U dobrého projektu bych do toho šla. Mám skvělého kadeřníka, takže by mi pak dělal super účesy z krátkých vlasů. Jediným problémem jsou mé odstáté uši.

614226ee543fbclanek2.jpg
Foto: Monika Navrátilová se souhlasem Hany Vagnerové

Brzy bude mít premiéru nová řada Lajny. Čím nás Denisa překvapí?
Denise se na konci druhé série narodila dvojčátka, takže to jejím vesmírem výrazně zatřáslo. Řeší, že se musí starat o další životy a taky, aby zůstala pořád taková šťáva. Žánr zůstává pořád stejný – není to žádná sonda do sociálního dramatu.

Jak moc jste postavu uchopila po svém?
Režisér Vláďa Skórka je fakt skvělý, i když na začátku jsme se trochu hledali, protože já jsem měla tendenci do toho víc šlapat a on je umírněnější. Když jsem poprvé četla scénář, tak mi přišlo, že Denisa byla napsaná jako větší mrcha, což se mi nechtělo úplně tak hrát. Snažila jsem se jí dát lidskost, což se snad i povedlo a v dalších sériích už je tak i psaná. Je to vlastně celkem ryzí postava, která má akorát žebříček hodnot jiný než já. Jsou pro ni důležité materiální věci, to jak vypadá, co si obléká apod., ale zároveň má Hrouzka opravdu od srdce ráda.

Dokážete si představit mít Denisu za kamarádku?
Vlastně dokážu, protože je v mnoha věcech daleko čitelnější než spousta lidí. Je u ní jasné, co má ráda, co nemá ráda, když ji něco naštve, tak se kvůli tomu klidně popere. Ale zase se v ní člověk vyzná a má ryzí srdce.

Dá se v herecké branži vybudovat přátelství, když budete vždycky konkurence?
Naštěstí dá, ale není to samozřejmost. Čím jsem starší, tím víc se setkávám s přetvářkou, ale taky ji dokážu rychleji rozpoznat než třeba v osmnácti. Je důležité brát některé vztahy profesionálně a nepouštět si lidi k sobě, což jsem dřív dělala víc.

Udržujete si okruh přátel, kteří jsou mimo šoubyznys?
Ano, je to hrozně osvěžující. Hlavně při cestování. Mám spoustu kamarádů, kteří jsou mimo herectví a taky mimo Českou republiku. V divadle nebyli nikdy, na film se kouknou občas. Když je člověk pořád jen v jednom okruhu, tak to má zvláštní dostředivou sílu a snadno získá dojem, že je pupkem světa. Filmová premiéra je samozřejmě důležitá, ale je dobré vědět, že jsou i jiné věci na světě, a že nadhled a rozhled je potřeba.

Pohybujete se vůbec ještě v divadle?
V létě jsem měla jen Bouři v rámci Shakespearovských slavností. Před koronou jsem měla představení na Jatkách a v Rubínu, ale tam už proběhly derniéry. Během korony jsem si uvědomila, že mi divadlo začalo chybět, přitom před ní jsem ho měla trochu plné zuby. V koroně jsem hodně koukala na Netflix a živé umění nešlo, takže jsem si uvědomila jedinečnost okamžiku. Člověk v divadle zažije večer, který už se nikdy nebude opakovat. Začalo se mi stýskat, takže uvidíme. Čekám na hezkou nabídku.

Zmínila jste Netflix, v karanténě se hodně sledovaly seriály. Máte něco, co byste doporučila?
Karanténu jsem nesla docela špatně, nemohla jsem cestovat a říkala jsem si, jestli ještě někdy uvidím svoje kamarády. Jela jsem dokola Přátele, kteří mi hodně pomohli. Nic nového ale tím pádem doporučit nemůžu.

V květnu jste řešila rychlou výpověď z bytu. Žádala jste na Instagramu o pomoc. Jak do dopadlo?
Zrovna včera jsem se stěhovala. Překvapila mě velká vlna solidarity, všichni byli hrozně nápomocní. Až mě dojímalo, jak byli lidé skvělí. Nabízeli mi pokoje ve vlastních bytech. Obrátila jsem se na Instagram, protože mi bylo řečeno, že mám devět dní na vystěhování. Pak se ukázalo, že z hlediska smlouvy to není možné. Dostala jsem klasické tři měsíce a už jsem mohla být ve větším klidu.

Do jaké části Prahy se přesunete?
Jsem hrozně ráda, že můžu zůstat na Letné, protože je to moje srdcovka a mám tam hodně kamarádů.

Říká vám něco bytový design?
Řídím se svojí intuicí. Můj kamarád herec Péťa Vančura, který je velký estét, o mém bytě řekl, že je takový nějaký celý dětský. Mám ho hodně barevný, ale baví mě to. Mám pocit, že v bytě dokážu udělat hezkou energii, ale určitě to není byt jako z fotky z magazínu o bytovém designu. Mám ho polepený plakáty a fotkami. Jsou pro mě důležité osobní věci a vzpomínky. Jinak věci neshromažďuju, protože můj předchozí byt byl hodně malý. Musela jsem se naučit třídit.

6142277d0052dclanek3.jpg
Foto: Monika Navrátilová se souhlasem Hany Vagnerové a Jiřího Langmajera

V Lajně teď hrajete matku, nedávno měl premiéru film Matky. Jak zvládáte narážky okolí na mateřskou roli v reálném životě?
Setkávám se s nimi v podstatě nonstop a šokuje mě to. Mateřství je strašně osobní záležitost, do které nikomu nic není. Ptát se cizího člověka je neslušné a za hranou. Říkám si, že naše společnost musí v tomhle ještě vyspět. Třeba v Americe se vás na to dovolí zeptat maximálně nejbližší dlouholetý kamarád. V některých ženách může tlak okolí vyvolávat dojem, že když nejsou v určitém věku těhotné, nemají žádnou cenu. Vnímala jsem to podobně, když jsem byla singl. Přišlo mi, že mít partnera je v mém věku snad ženská povinnost. Stejně je to i s mateřstvím. Důsledkem toho jsou potom holky, které zvrací, když vědí, že přijede rodina a všichni se jich budou ptát, jestli už mají partnera nebo kdy bude dítě.

Jak jste se dokázala vžít do role matek?
Mám s malými dětmi spoustu zkušeností. Mám kamarádky s dětmi a taky v Matkách je postava Sáry prvorodička, která neví, co s miminem dělat, což mi hrálo do karet. Herec řeší takové věci pořád. Když někdo hraje vraha, tak taky nezabil pět lidí, ale nějak se s tím popasovat musí. Je to součást herecké práce. S dětmi mám jinak super vztahy.

V rámci Lajny natáčíte s dětmi?
Vzhledem k tempu a pracovnímu nasazení jsou děti jen v pár scénách. Ne nadarmo se říká, že točit se zvířaty a s dětmi je nejtěžší. Dělají si, co chtějí. Miminka vždycky přišla na pět minut a zvládlo se to natočit. Třetí série je z pohledu Denisy spíš o tom, co udělalo mateřství s ní samotnou a se vztahem s Hrouzkem.

Jaký máte vůbec vztah k hokeji?
Je tam puk a zima na stadionu. Denisa o tom ale ví taky úplnou čočku, takže v rámci přípravy na roli jsem nemusela nic studovat. Pro ni je důležitý, jestli Luboš vyhraje, nebo ne, protože to zásadně ovlivňuje její život.

Zdroje: autorský rozhovor s Hanou Vagnerovou

Čtěte také:

Reklama