Když rakovina zasáhne vaše nejbližší, je to velká zkouška: Uspět v ní mohou jen ti nejsilnější, ale projít jí musí všichni. Přečtěte si, jak prožíval Ladislav Frej odchod své milované ženy Věry Galatíkové...

Smutný příběh o velké lásce a zákeřné nemoci prožil jeden z našich předních herců Ladislav Frej. Jeho manželka, herečka Věra Galatíková, ochořela smrtelnou nemocí - rakovinou. Bojovala s ní dlouhé dva roky...

Ladislav Frej o naději na překonání zla

Frej

Nemoc. Náhlá, překvapivá, zlá vždy zaskočí. Zraní tíhou neodvolatelnosti. Vystaví nejtěžší zkoušce, bourá všechny obranné rezervy, útočí na psychiku postiženého i jemu nejbližších. Je pohříchu vyčerpávající hlavně svojí negativní podstatou. Bolest, fyzická i psychická, je ničivá, nemá v sobě stopu po hojivé, uzdravující cestě k lepšímu stavu. To je jedna strana věci, paralyzující první úder.

Následuje sebezáchranná reakce: Usebrání sil k víře v naději na překonání zla, zdolání nemoci. Není to plytká bagatelizace všech nebezpečí, která ji provázejí. Je to svým způsobem až metafyzická víra, pramenící z lásky.

Když měla moje žena Věra po první operaci s příznivou prognózou, jistě nic definitivně nezaručující, měli jsme pocit, že začínáme nový život a já se do své ženy znovu zamiloval s vědomím, že každý následující náš společný den je nám darován a my ho můžeme spolu žít, abychom si na jeho konci mohli v duchu říct: „Zaplať Pán Bůh, zlo je pryč...“ a těšit se na nový den s novou nadějí a vírou, že ho spolu ve zdraví opět prožijeme. Není to hazard laciné bezstarostnosti, je to skutečná hluboká víra, živená láskou.

V této víře jsme žili 2 roky, celá naše rodina, a jak narůstal čas „života ve zdraví“, těšili jsme se z porážky choroby. Jednou ve zlé noci jsem tu proradnou bestii jménem choroba dokonce potkal fyzicky na chodbě domu, byl jsem při smyslech.

Byla to šťastná doba, byť žita s nejasným ostnem, že kdesi nad námi, ať chceme, či ne, visí Damoklův meč možné, byť úporně odmítané recidivy. Ten pocit byl však nesrovnatelně silněji převážen štěstím žitého. Brali jsme je jako dar.

Až přišlo osudné účtování, druhá operace. Celá rodina byla postavena před krutou skutečnost. Ještě týž den jsem s dětmi přišel za Věrou. Byla v lehkém omámení, nicméně šťastně se usmívala, všichni jsme se drželi za ruce a Věra s úsměvem řekla : „Tak to mám za sebou.“ a já jí řekl: „Ne, děvče, máš to před sebou.“ Zvážněla, ani stín tragédie, či strachu, a řekla : „Aha...“ a byla zní cítit obrovská síla, v té utrápené, rozřezané bytosti. Ani stín zhroucení z té hanebné zrady osudu, který jí zasadil nejtěžší ránu.

A znovu přišla životodárná reakce. Pomoc ze strany přítelkyně, která nás seznámila s panem doktorem, zabývajícím se alternativní léčbou. Chemo i rádioterapii Věra odmítla. Přes krutou prognózu pár měsíců jsme ještě prožili dvoje Vánoce a 2x si přiťukli na další rok naděje. Byl jsem šťastný, když jsem Věře mohl ráno říct : „Lásko, dnes máš tak jasné oči...“. Každý sebemenší detail, viděný jako zlepšení, posiloval drobek naděje, že se to lepší, nebo aspoň zastavilo a nezhoršuje se. I to bylo drobné vítězství každého dne.

Měli jsme rodinné heslo : „Jeden v rodině musí být vždycky zdravý, aby zastal oba...“ Teď byla „služba“ na mně, plnil jsem samozřejmě všechno, co bylo potřeba. Od přísunu kyslíku, na kterém byla Věra stále víc závislá při dýchání, posléze injekcí, morfiových náplastí, přizpůsobení jídelníčku atd. Veškerý dostupný komfort byl samozřejmostí.

Věra nechtěla, to bylo snad jediné, čeho se bála, umřít sama. Rodinné rozhodnutí bylo jasné: bude doma s námi a my sní.

Bohužel se těsně před dalšími Vánoci zhoršil její stav natolik, že byl nezbytný okamžitý převoz na JIP, ale i tam jsme byli pořád s ní. Včetně malé Ráchelky, jíž se Věra dožila a působila jí nesmírné štěstí. Oba vnoučci. I Láďův syn Štěpánek. Nebyla sama, do poslední chvíle jsme byli s ní. Vyprovodil jsem ji a držel přitom za ruku.

Přetrvává ve mně pocit trpké nespravedlnosti nad předčasně přervaným životem. Mohla ještě mnoho zahrát a sledovat svoje žáky při práci v divadlech. Všichni, kteří na DAMU prošli jejíma rukama ji milovali. A věřím, že milují dodnes. Stejně jako my všichni - její rodina.

Ladislav Frej

Věra Galatíková zemřela 21. prosince 2007.

POŠLI PŘÍBĚH - CENA NADI URBÁNKOVÉ

Sdružení Rakovina věc veřejná založilo projekt „Pošli příběh - Cena Nadi Urbánkové“, na kterém spolupracuje s magazínem Žena-in.cz. Projekt je určen všem lidem, kteří přišli jakýmkoli způsobem do kontaktu s rakovinou.

Součástí tohoto projektu se tedy můžete stát i vy, mile čtenářky! Jak? Formou vlastního příběhu popište své zkušenosti, obavy i naděje, které jste přímo vy či někdo z vašich blízkých v souvislosti s onemocněním prožili. Neposílejte je ale do naší redakce, navštivte stránky projektu a napište svůj příběh do připraveného formuláře.

S nejzajímavějšími příběhy se budete setkávat také na stránkách magazínu Žena-in.cz.

Čtěte také...