Hezký slunečný den.
Můj odchod z domova byl celkem divoký. Těšila jsem se na něj jak dítě na ježíška už asi od patnácti. Poštěstilo se mi až těsně před dvacítkou a to díky nástupu na výšku v jiném městě. Nemohla jsem se dočkat, až budu mít konečně svůj klid a svobodnou vůli. Školní rok se blížil a přišla první rána. Nedostala jsem koleje. Rozhodlo se, že budu zatím dojíždět a čekat, až na mě přijde řada. Pět hodin denně v autobuse nebylo zrovna to, co jsem si představovala. Čtvrtého dne jsem si na internetu přečetla, že mé žádosti bylo vyhověno. Třikrát hurá. Hned jsem se běžela zapsat na koleje.
S jednou kámoškou jsme se rozhodly to oslavit. Od mojí spolubydlící jsem věděla, že už odjíždí, tak jsme vymyslely, že po večírku přespímě obě u mě na pokoji. Mohutná oslava se konala na diskotéce v areálu jejích kolejí a pak nás noční bus odvezl k nám. Co jsme však netušily, že „kolejbába“ po nás bude chtít jakousi kolejku. Byla to studentská kartička, kterou jsem si já ještě nevyzvedla a kámoška ji použít nemohla, protože sem nepatřila. Zůstaly jsme na ulici.
Jediné co nás napadlo, bylo vrátit se zpátky k ní. Věděly jsme, že tam se na vrátnici nic neřeší. Jak se tam ale dostat? Zkusily jsme autostop. Zastavil chlapík a my radostně naskočily. Dodnes nevím, pod vlivem čeho byl, ale byl divný. Volant držel jednou rukou, tu druhou používal k dokreslování svého monologu, který vedl střídavě k té vpředu a k té vzadu. Auto lítalo "od pangejtu k pangejtu" a já se sotva držela, abych mu neskočila po volantu. Nakonec jsme dorazily. Kamarádka v té době bydlela načerno u nějakých kamarádů, tak jsme vyrazili k nim. Každá byla umístěna do jednoho pokoje, dle volných postelí. Mému spoluspáči se zřejmě nechtělo spát, tak opakovaně podnikal pokusy o sblížení. Po několika výpadech a mých slovních výhružkách dostal loktem do zubů a byl klid.
Pak už jsem si regulérně užívala života na kolejích. Problém byl trošku s penězi. Moje matka mi dala kalendář, do kterého jsem si musela zapisovat každý finanční výdaj a na základě toho jsem pak dostala peníze. Původně bylo řečeno, že tak po dvou až třech měsících, kdy zjistíme, kolik asi utratím, budu dostávat potřebnou částku jednou za měsíc. Zlatý voči. Zapisovala jsem pořád. Kolik já jsem tehdy „nakoupila“ skript, sešitů, tužek, per, pravíte a jiných potřebných věcí. Přísun peněz byl také podmíněn pravidelným dojížděním každý týden domů, jinak bych nedostala ani kačku. Začala jsem usilovně hledat brigádu. Dělala jsem různé věci, servírku, prodavačku, pokladní, hostesku, nebo promotérku. Ve druháku se mi podařilo najít dlouhodobou a velmi dobře placenou brigádu, víceméně v oboru. Zjistila jsem, že se uživím sama a doma oznámila: „Já nechci nic po vás, vy nechtějte nic po mně.“ A prvně jsem si dovolila na jeden víkend nepřijet. Roztočil se kolotoč dodnes nekončících výčitek, jak jezdím domů čím dál míň a ani tam jezdit nechci. Domluvila jsem si v práci i víkendy a snížila četnost dojíždění na jednou za dva týdny.
Abych to zkrátila, dnes už pracuji, bydlím s přítelem a domů jezdím jednou až dvakrát do měsíce. Stále poslouchám, jak nikdy nedojedu, s ničím nepomůžu, když už dojedu, tak jenom všechno sežeru a zas jedu. Teď už nám však začíná nové téma, že žijem na hromádce a že to není dobré, že takové vztahy se nejčastěji rozpadají, že už nemládnu a měli bychom se vzít a mít děti. Aspoň nějaká změna :-)
Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.
Jo je to úžasný pocit, když víte, že se o sebe dokážete postarat, to se člověku hned uleví a dokáže rodičům říci i to, co by si nikdy předtím nedovolil! :)
A jaký byl ten váš odchod z domova. Rodiče plakali, vy jste se radovali? Nebo naopak?
Pište, dnešní téma je váš odchod z domova...
- Kdy jste odešli z domova?
- Měli jste dojem, že už je čas opustit rodné hnízdo a začít samostatně?
- Byl váš odchod provázen spory s rodiči?
- Vyhodili vás?
- Vrátili jste se na nějaký čas zpátky?
- Jak váš odchod nesli rodiče?
- Pokud byste měli tu možnost, změnili byste něco na vašem odchodu z domova?
- Máte strach z toho, až vás opustí vaše děti?
Pište na redakce@zena-in.cz
Předmět: Odchod
Jeden z vašich příspěvků odměním hezkou sadou dekorativní kosmetiky, která obsahuje řasenku, make-up, lesk na rty a dva laky na nehty.
Nový komentář
Komentáře
Je fakt nutny tam vubec jezdit?
OlgaMarie — #5 V podstatě s čímkoliv od úklidu přes vaření po práci na zahradě nebo v dílně. Nepsala jsem, že nepomáhám, oběd "doma" připravuji běžně, umývání nádobí taktéž a skládání dřeva nebo např. sázení brambor je také normální víkendový program. Ale kdykoliv jsem si jen na chvíli sedla, tak hned: ty zase sedíš, kdybys radši něco dělala. Nemám problém pomoct, ale nehodlám si z návštěv udělat pracovní tábor. Myslím si, že když mám svou domácnost, tak není mou povinností starat se o ni ještě někomu dalšímu.
Dotaz: S čím jsi měla pomáhat?
Co já si pamatuju, tak po synovi jsem chtěla leda pomáhat s PC a od dcery, co a jak mám ušít, uháčkovat, uplést. Vlastně ale děda jim nařizoval, s čím a kdy mu mají pomáhat na zahradě, když jsou doma. To jsem utla a vysvětlila, že takhle ne, že to má dávat vědět dřív, protože jim telefonát naruší jejich plánovaný program. To bylo na tchýni dost drsné. Já ale drsná tedy byla také a ať jim jahody nebo rybíz nedávají...
Pro mě byla radost nachystat jim dlabanec...Říkala jsem jim tenkrát sarančata.
Gwendylon — #3 I to už jsem z recese zkusila
Ale to je prostě klasika, odjíždím a: vem si tohle a vem si tamto a pak abych poslouchala: tohle jsem ti dala, to jsem pro tebe udělala... nezavděčíš se
Tak domů přivez chleba a odmítni jídlo, jez jenom dovezené
Ne, blbost, holt se nesmířili s tím, že jsi samostatná. Občas to rodičům trvá dýl, třeba do smrti.
enka1 — #1 Teď už jo, ale jednu dobu to byl fakt boj
Ruku k dílu nepřiložíš.................tenhle kolotoč= jedním uchem tam.....