Krásný den. V dětství jsem jako každý měla spousty přání a snů. To, že ne každé se vyplní jsem zjistila velmi záhy. U nás to tak prostě nefungovalo. Vánoce mi nahání husí kůži dodnes, protože mi vždycky připomenou ty léta zklamání. Já si snad ani nepamatuji, že bych někdy dostala něco, co jsem opravdu chtěla. Většinou jsem dostala něco dokonale praktického s tím, že si přeju samé blbosti.

Dnes už by mě taky nenapadlo přát si růžového poníka s hřívou, která se dala česat, nebo barbínu s ohýbacíma nohama. Nejhorší zklamání ale bylo, když jsem si už kolem patnácti let přála epilátor, abych konečně zkrotila tu mou srst a pod stromečkem čumákovaly klasicky ponožky a nějaká trička s límečkem. To jsem místo půlnoční mše poctivě prolívala slzy v koupelně.

Ovšem největší přání, které bych mohla mít i teď, byl můj vlastní pokoj. Jako panelákové dítě z 2+1 bez balkonu se tomu není co divit. Jedna ložnice s manželskou postelí a palandou pro děti a obývák, kde byli pořád všichni. Jak já jsem záviděla kámoškám ve 3+1. Částečně jsem začala doufat, když naši dostavěli dům na vesnici a zde jsme trávili všechny víkendy a prázdniny. V patře byly tři pokoje. V jednom měli rodiče ložnici a ve druhém udělali pokoj pro nás. Třetí byl tak nějak prázdný. Dodnes nechápu, proč jsem musela sdílet pokoj s bratrem, když prostory byly.
Asi kolem 16-tého roku mi to začalo už vážně vadit. Začla jsem se ptát po svém soukromém království. Nebylo mi vyhověno, prý se bude ještě něco přestavovat, tak potom. Co chtěli přestavovat, mně stačí postel. Tak začalo období "pohyblivé postele". Jak naši vytáhli paty, stěhovala jsem postel z pokoje do pokoje. Jak se naši vrátili, postel táhli zpátky. Dosáhla jsem tím akorát ulomené nohy od postele a samozřejmě kraválu. Následně jsem vytahala všechny peřiny, deky a přikrývky a vyrobila si improvizované lože. Pochopitelně následovalo každodenní obousměrné stěhování peřin. No měli jsme veselo.

V dnešní době u rodičů svůj vlastní pokoj mám, nicméně vyskytuji se v něm zhruba jednou za měsíc, když přijedu na víkend. Díkybohu ve svém bytě se můžu spát klidně na balkoně, aniž by mi někdo něco stěhoval. Leda, že bych za takovýto počin byla odstěhována do blázince.

Pozn. red.: text nebyl redakčně upraven.

Nesete si i vy z dětství nějakou křivdu nebo nesplněný sen? Napište nám svůj příběh. Váš příspěvek zveřejníme ještě dnes.

redakce@zena-in.cz

TÉMATA:
DĚTI