Jako úplně první příspěvek poslala už v pátek čtenářka Helenka. Nemohla jsem se dočkat pondělí, až ho konečně zveřejním. Přečtěte si příběh o letmém, ale zato velmi vzácném setkání.

Dobrý den

vaše téma u mě vyvolalo dávnou vzpomínku na setkání, které bylo opravdu vzácné. Bylo to na střední škole, myslím že ve třeťáku a naše paní třídní, která nás měla na ruský jazyk a literaturu zorganizovala pro skupinku studentů výlet do Národního divadla do Prahy. Všichni jsme se moc těšily, to víte , holky a kluci z vesnice, Praha pro nás byla něco jak pro pro pražáky výlet na měsíc.

Jelo se ve čtvrtek brzy ráno, první večerní představení začínalo v 5 hodin , paní profesorka nás nehonila po žádných památkách, ale dala nám rozchod a trvala jen na tom , že o půl páté musíme být všichni před vchodem u Národního divadla, že tam trefíme všichni. Kluci si ještě dělali srandu, že má asi paní profesorka v Praze nejakého frajera když nám dala volný program (opravdu ho tam měla :), protože ji pak večer doprovázel k divadlu.)

Dostaly jsme tedy rozchod, ale já ještě s dvěma kamarádkami jsme byly takové trdla a pořád jsme se bály, že se ztratíme a zpátky k divadlu netrefíme, tak jsme se pořád držely jenom v jeho blízkosti. Jedna z kamrádek navrhla, co kdybysme se šly podívat do vyhlášené pražské Čínské restauce , ve Vodičkově ulici, věděla o ní od rodičů. Před revolucí to byla velká rarita, čínské restaurace tady nebyly, tak jsme se tam během dopoledne vypravily a bláhově jsme věřily, že si sedneme a ještě se třeba i najíme. Ale kdepak, celé kapesné by nám na to jídlo nestačilo a číšník nám řekl, že místa se objednávají i 14 dní dopředu. Chvilku jsme zklamaně postály u dveří a šouraly se zpátky ke vchodu... a v tom se proti nám , také šouravým krokem, blížila postava a my jsme poznaly, že je to Jan Werich! „Copak děvčátka, nechtěj vás pustit dovnitř?“ Podivně šišlal, jakoby neměl zuby, ale my jsme ho poznaly. „Dobrý den“, řekly jsme akorát překvapeně a vyšly jsme ven na ulici, až tam nám teprve pořádně došlo, koho jsme vlastně potkaly.

Večer u divadla jsme si samozřejmě před ostatními všechno notně přikrášlily, že jsme jedly v čínské restauraci a že vedle nás seděl u stolu Jan Werich. Pán, který doprovázel naši paní profesorku naše tvrzení ještě podpořil, protože říkal, že pan Werich opravdu do té restaurace chodí velmi často na obědy.

Ještě dlouho jsem se potom doma při každém filmu nebo pohádce s Janem Werichem chlubila, že jsem ho viděla osobně.

Helenka

_____________________

Milá Helenko, tak to je setkání s velkým S. Byť velmi letmé (asi jako to moje s Adinou). Přesně se dokážu vžít do vašich pocitů. Nasadila jste laťku hodně vysoko.

Přeji Vám hezký den a spousta dalších zajímavých setkání.

Saša

Pozn. red. Text nebyl redakčně upraven

Tématem dnešního vydání 1. 8. 2011 je: Setkání, kterého si nejvíce považuji

  • Setkání se známou osobností
  • Setkání s „obyčejným“ člověkem, kterého si vážíte
  • Setkání krátkodobé, okamžité
  • Setkání nečekané
  • Setkání plánované
  • Vysněné setkání
  • Nesplněné setkání
  • Setkání, na které nikdy nezapomente
  • Setkání, o které se chcete podělit i s námi ostatními

Pište na redakční e-mail: redakce@zena-in.cz

Na vaše neobyčejná (ale i obyčejná) setkání se velmi těším. (a můžete přiložit i fotografii)

Nejzajímavější příspěvek odměním kosmetikou Avon Skin So Soft – a protože je taková krásně růžová, tak k tomu přidávám i vůni růží. Kdyby u vás doma došlo k nějakému vzácnému setkání, tak ať vám to tam krásně voní. )

darek